Úmrtí Milana Kundery ohlašují největší média světa. A přemýšlí se o ní i na sociální síti v Česku. Jeden z rozhovorů mě inspiroval. „Přátelé“ se přou, kdo byl větší, zda Havel, nebo Kundera. Aniž bychom to chtěli rozsoudit, srovnání života obou mužů a jejich osudy ve 20. a na začátku 21. století jsou inspirativní.

Oba byli spisovatelé, esejisté a filozofové života. Václav Havel byl syn kapitalisty a geniální samouk. Kundera pocházel z intelektuálské rodiny a osvojil si jedinečné vzdělání. Zatímco první přivítal únorový převrat s odporem a nedůvěrou, druhý své první básně věnoval „vzkvétajícímu socialismu“.

V šedesátých letech, kdy se země pokoušela sametově vymanit z velkoruských spárů, se oba sešli. Havel se z kulisáka vypracoval na hlubokého a zároveň módního dramatika. Kunderu proslavila sbírka povídek Směšné lásky a zejména světoznámý Žert. Oba ironicky kritizují stupidní režim funkcionářů, byrokratů a pokrytců. Jejich psaní se točí i okolo hlubšího tématu – smyslu či nesmyslu života. A Havel se mimochodem stává předlohou pro Kunderovu postavu svůdníka.

Po sovětské okupaci se ale jejich životy rozpojují. Krátce předtím, než zemi pokryla cenzurní deka, polemizují o smyslu pražského jara. Spisovatel v něm vidí dějinný zlom (ostatně jako tehdy většina světa). Dramatik jasnozřivě podotýká, že to vlastně byla jen snaha dobrat se svobodné tržní společnosti, která je na Západě běžná.

Když v sedmdesátém definitivně vítězí normalizace, jsou oba umlčeni, zakázáni, sledováni. Nikdo z nich netrpí existenční nouzí, mají příjmy ze zahraničí, musí však volit, jak se prokousat nastalou „Biafrou ducha“. Havel po jistém selhání volí boj. Svůj talent používá pro formulaci výzev a pamfletů, které po čase pomohou rozleptat okupační režim. Než aby ustoupil, snáší žalář. Listy z něj jsou však vlastně jeho poslední zaznamenáníhodné umělecké dílo.

Havel se z umělce mění v politika, který nakonec vyhrál.

Kundera odchází do Francie, ztrácí české občanství a získává francouzské. Postupně začíná psát francouzsky. Vydává však pravidelně román za románem, esej za esejí. Každé z těchto děl má evropský a světový význam, jsou to také bestsellery, v Československu samozřejmě zakázané. Kromě pronikavých filozofických úvah o osudu Západu a střední Evropy se spisovatel do politiky nepouští.

A nevrací se domů ani poté, co Havel dovršil revoluci a stal se prezidentem. Stává se tajemným mužem, se svými českými přáteli se stýká jen tak, aby se to nikdo nedověděl. Je to zatrpklost? Pohrdání tím, co vzniklo v Česku po převratu? (Podobný postoj měl přeci básník a zpěvák Karel Kryl.) Nebo je to oddanost umění a myšlení, nechuť zabývat se tím, co není pro muže ducha podstatné? I jeho oficiální setkání s rodnou zemí je paradox. Sejde se s premiérem Babišem, který je v očích většiny domácích intelektuálů arcilotr.

Soudit, kdo byl větší, zda Havel, nebo Kundera, nemá smysl. Jeden obětoval umělecký talent boji za svobodu a přiznejme, i touze po vlivu a moci. Druhý obětoval svou schopnost bojovat a získat vliv čistému umění. Oba jsou však dnes nevídaným příkladem vymanit se z domácích i středoevropských poměrů a zůstat vlastně doma.

Ano, to je potřeba na závěr říci: Milan Kundera byl velký, pravděpodobně největší, český spisovatel.