Spolek Zvířata nejíme točil několik měsíců tajně jatka Český dvůr na Vysočině. Zaměstnanci se chovají ke kravám a prasatům krutě. Záběry to vskutku nejsou pro útlocitné duše. Krávy tahají za uši, kopou do nich, pohánějí je elektrickými tyčemi. Stejně se chovají k prasatům. Zvířata jsou často dočista zubožená.

Člověk, dělat takovou práci, asi by se taky obrnil profesionálním cynismem. Katův pacholek též většinou nemíval vybrané způsoby. Jenže dnes žijeme v civilizované době, trest smrti jsme zrušili a máme zákony proti týrání zvířat. Co na to nadřízení?

Ti se chovají příkladně. Nejenže vyšetří, co a proč se dělo v Českém dvoře. Státní veterinární správa zkontroluje všechna jatka. Připouští, že zváží i požadavek spolku Zvířata nejíme, aby bylo zacházení před porážkou a při ní povinně sledováno kamerou. Zdá se tedy, že náprava není vyloučená.

Jenže je tu ještě jedna, horší a neřešitelná věc. Proč krávy a prasata za žádnou cenu nechtějí opustit vůz? Proč je z něj musí zaměstnanci jatek doslova vykopat? Odpověď zná každý chovatel psa nebo kočky. Zvířata vytuší budoucnost a vědí, že tam venku je čeká smrt. Brání se, seč to jde. Ten smrtelný strach živých tvorů nevymažeme, i kdyby se nakrásně poráželo v apartmánu pětihvězdičkového hotelu.

V tom vězí jeden z paradoxů moderního západu. Chráníme všemožně živočichy. Když je máme doma, zahrnujeme je láskou až přemrštěnou. Bez chovu na maso, který působí utrpení končící smrtí, se však neobejdeme. Představa, že by se lidstvo vzdalo masa, je nemyslitelná. A tak vše půjde dál, i když chvíle před neodvratnou smrtí budou na jatkách pro zvířata méně nesnesitelné.

Vyhlíží to bezvýchodně, aspoň pro nejbližší generace. Přesto má každá snaha ulevit hospodářským zvířatům v jejich tíživém osudu smysl. Spolky na jejich ochranu, i když někdy jitří naše svědomí drastickými záběry, si zaslouží úctu a podporu.