Lidé si volí své zástupce do sněmovny, aby na základě svých programů schvalovali zákony. Nikoli proto, aby u pultíku řečnili nekonečně dlouhou dobu na témata, jež s projednávanými předlohami nesouvisejí. V tomto volebním období se navíc rozmohl nešvar, který s podstatou poslanecké práce nemá společného vůbec nic, a to jsou obstrukce při schvalování programu.

Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) připomněla, že takto se promrhalo třicet procent času (250 hodin), přičemž jeden jednací den stojí čtyři miliony korun. Podle ní navíc nejde o soupeření koalice a opozice, ale poměřování svalů mezi lídry ANO Andrejem Babišem a SPD Tomiem Okamurou. Je pravda, že tito dva muži se po prezidentské volbě nevratně rozkmotřili, avšak důvod paralýzy sněmovny bych v tom neviděla.

Cestou k jejímu odblokování je změna jednacího řádu, která určí délku diskusních příspěvků. Na to ale současná opozice odmítá kývnout, takže východisko je nutné hledat jinde. Třeba ve vyčlenění témat, na nichž se shoda musí najít, neboť si to přejí voliči všech stran. To je kupříkladu důchodová reforma, úpravy zdravotnického či vzdělávacího systému, energetická koncepce.

Příslušní ministři by měli v těchto bodech jednat tak dlouho, než najdou potřebný kompromis. Konkrétní normy by poté měly projít dolní komorou jako nůž máslem. Šlo to u stavebního zákona, takže není důvod neaplikovat to i u jiných předloh. Když se politici nedomluví, riskují volební blamáž. Jejich chování totiž lidé nevnímají jako obhajobu svých zájmů, ale jako exhibici, neschopnost a aroganci moci. Což je dobrý důvod pro občanskou neposlušnost.