Marek je zelinář. Ne jen tak nějaký, ale Pan zelinář. Jeho zelenina u Kaluže je v našem východním cípu Prahy vyhlášená podobně jako housky rodiny Kollingerů, které kdyby se konalo nějaké mistrovství světa housek, tak by ho podle mě zcela určitě vyhrály.

Marek je zelinář, ale svět ho zajímá. Nákup u něj se většinou dost protáhne, protože probíráme domácí, ale hlavně světovou politiku, u níž ode mě tak nějak očekává nějaké odpovědi na otázky, které nenašel v televizi, rádiích a v jiných novinách.

Až k němu půjdu zase nakupovat, bude se mě Marek určitě zase ptát na Rusko, na Putina a na toho Prigožina. Klika je, že se do zeleniny U Kaluže dostanu nejdřív v úterý. A do té doby bude, snad, trochu jasněji, co že se to v tom Rusku vlastně odehrálo. Celou sobotu jsme mohli sledovat neuvěřitelný sled událostí. Nějakých dvacet pětadvacet tisíc Wagnerovců Jevgenije Prigožina obsadilo Rostov na Donu, město o velikosti Prahy. Kontrolovalo tamní velitelství, které řídí většinu operaci války na Ukrajině.

A pak Wagnerovci vyrazili po dálnici na Moskvu a zdálo se, že je nic a vůbec nikdo nezastaví. V televizi vystoupil ruský prezident Vladimir Putin a přirovnal vzpouru k VŘSR v roce 1917. A pak přicházely zprávy z Voroněže a dalších měst po trase o tom, jak Wagnerovci postupují jako nůž máslem.

Když už byly Prigožinovy jednotky od Moskvy tři hodiny jízdy tankem, najednou přišla zpráva, že Prigožin dohodl podmínky své kapitulace s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. Že se stěhuje do Minsku, Wagnerovci se vrací do polních ležení a budou zrušeni a vzati do armády.

Co se to tedy stalo? zeptá se mě zelinář Marek. A já mu po pravdě odpovím, že nevíme. Že to byla možná jen zoufalá vzpoura nervově labilního Prigožina, který pak zjistil, že si ukousl moc velký krajíc. A že by k té Moskvě sice asi dojel, ale že by jeho i celé Wagnerovce armáda nakonec zlikvidovala. A že prostě prohrál a dohrál. Jenže tu zbývá spousta otazníků a až příští dny ukážou, s jakými šrámy vyšel z největší krize režimu sám Putin. A zda nebylo zastavení Prigožina jeho posledním vítězstvím.

Do ženy, do melounu a do dnešního Ruska prostě nevidíš.