Mnoho komentátorů mezinárodní scény nesčetněkrát proslovilo myšlenku, že doktor Henry Kissinger musí být snad nesmrtelným. Zvlášť když tento v Blížencích narozený veterán středoevropského původu letošního května oslavil rovných sto let. Někteří o něm (nejen) při téhle příležitosti mluvili s uznáním. Jakožto o ztělesnění extrémně schopné části představitelů poválečné mezinárodní politiky.

Jiní hovořili zase v duchu zcela opačném, jak to u význačných osobností bývá. Že jde o válečného zločince, který se měl už dávno za své činy smažit v pekle pro svou všehoschopnost a podporu nejodpornějších, nicméně proamerických, figur a figurek, organizací či zřízení. Ostatně podobně vyhraněně se mluvilo i loňského roku, když ze světa odešla česká rodačka, Václavem Havlem tolikrát až do nebe vynášená Madelaine Allbrightová…

Protipólné pohledy na Kissingera přirozeně o to víc vystupují na světlo teď, když dorazila zpráva o smrti doyena globální politiky a kdy je nasnadě jakási nutnost zhodnocení jeho odkazu. Což, přiznejme si v zájmu objektivity, není úplně černobílá záležitost.

Stejně jako prostě nebyla černobílou studená válka. V podstatě třetí světová, během níž díky bohu nedošlo k přímému střetu hlavních soupeřů, jelikož obě strany disponovaly takříkajíc „zbraněmi posledního soudu“. Třebaže Kissingerův někdejší šéf, prezident Richard Nixon (z úřadu donucený odstoupit v důsledku aféry Watergate) vážně zvažoval jejich lokální nasazení v Asii ještě koncem 60. let. Neboli řadu roků po děsivé karibské krizi.

Pavel P. Kopecký
je historik a politolog

A o to právě jde. Zatímco sovětsko-americká konfrontace stran jaderných střel na Kubě přivedla svět na hranu otevřené konfrontace a patrně rovněž později souvisela s násilnou smrti Kennedyho či sesazením Chruščova, Kissingerovy aktivity obecně směřovaly spíš opačným směrem. K určitému uvolňování napětí v „Souboji titánů“, k vývoji zvanému détente neboli uvolňování.

Aktivity Heinze Alfreda Kissingera, jak se tento původem bavorský žid a emigrant z Třetí říše jmenoval, stály na skutečném mistrovství v hraní zákulisních her. Mnoho rafinovaných kousků, spojovaných s jeho obdobími poradenství několika prezidentům, ale především s vedením „State Departementu“ (ministerstva zahraničí USA), se vedle zchytralosti vyznačovalo bezskrupulózností. Typickou koneckonců i pro státníkův osobní život, s nímž je spojována i řada poměrně trapných skandálů…

K nejznámějším počinům zemřelého státníka bezesporu náleží podíl na ukončení nikdy nevyhlášené a de facto protizákonné angažovanosti pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil USA ve Vietnamu a okolí. Za což se také stal značně kontroverzním spoludržitelem Nobelovy ceny míru. Přičemž zde za připomenutí stojí nepříliš známý fakt, že o počátek tajných mírových rokování ohledně Indočíny se nemálo zasloužila též diplomacie socialistického Československa.

close info Zdroj: Deník zoom_in Zároveň by však v daných souvislostech určitě neměla zmizet ani zmínka o páně Kissingerově spoluodpovědnosti za tehdejší americké bombardování Severního Vietnamu či Kambodže, kde značně zostřila poměry a vystupňovala konfrontaci naprostých ideových krajností. Mezi nimi nakonec triumfovali jurodiví Rudí Khmérové, jimž posléze nebylo ve jménu údajného budování nové, vyšší civilizace zatěžko vyvraždit nejméně čtvrtinu vlastních lidí.

K čemuž jim mimochodem svou podporou nepřímo napomáhala maoistická ČLR, s níž se zas kissingerovská zahraniční služba domluvila určitou protisovětskou spolupráci. Z hlediska střednědobého obrovský úspěch. Z hlediska dlouhodobého zásadní omyl, na jehož podkladě Peking postupně převzal vedoucí úlohu Moskvy v celosvětovém měření sil se Západem.

Morálně i jinak nanejvýš pochybnou a diskutabilní, byť nepřehlédnutelnou úlohu sehrál Henry Kissinger též v mnoha dalších záležitostech.

Jimi byl krvavý ozbrojený převrat v Chile před padesáti lety spojený s nastolením diktatury generála Pinocheta, postoj USA při devastujícím indonéském obsazení Východního Timoru, v době otřesné Bangladéšské války za nezávislost a tak dále.

Kissinger jednoduše nikdy nebyl žádný beránek a také jeho hojná publikačně-historická činnost se nejednou dostala pod palbu příkrých hodnocení jakožto tendenční, zavádějící, ne-li propagandistická. Hodně neformálního vlivu mu bylo na každý pád přisuzováno rovněž poté, co veřejnou politiku opustil, přičemž se věnoval lobingu a kritickému psaní. Mnoho nevole třeba opakovaně vzbudil, když během dlouhých let hovoříval o bláhovosti nápadu vydělit Ukrajinu ze sféry ruského vlivu…

Život výsostného profesionála moci se po sto letech tento týden uzavřel a my bychom si z něj najisto mohli vzít mnohá poučení.

Dle autora především to, že politiku si neradno příliš idealizovat. Stávající zaminir USA Athony Blinken totiž prohlásil Henryho Kissingera za někoho, kdo „nastavil standard“ pro své následovníky v úřadu. Závěrem si proto již jen ocitujme poučná a v podstatě univerzálně uplatnitelný výrok zesnulého: „Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy.“

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.