Není vědecky prokázáno, že právě od jezevců kdysi lidé odkoukali svá doupata, posléze civilizačně přetvořená na domy a byty. Některým však není této vymoženosti dáno. Trochu tepla a trošičku bezpečí nalézají v brlozích, kterými by zřejmě i jezevec pohrdl. Úkrytem před nepohodou a zlem světa jsou jim chátrající domy, polorozpadlé kůlny, šachty teplovodů, odstavené vagony, popelnice i prostory pod mosty. Přes den se pak plouží po ulicích, posedávají na lavičkách, povalují se na nádraží.
Už jsme si zvykli na ty většinou nelibě páchnoucí, začasté opilé či zfetované postavy, žebrající o pár korun na čúčo či na rohlík, potácející se po chodníku, mumlající prosbičky a žbrblající nadávky.
Setkání s bezdomovci je jistou zkouškou tolerance. Patří totiž mezi ty občany na okraji společnosti, pro které kdysi kdosi vymyslel kategorii sociálně nepřizpůsobivých.
Většinou jsou však v té její neagresivní podskupině, nenárokující si privilegia dobrovolných vyděděnců. Mnohdy se snaží působit až nenápadně a nevtíravě. Přesto, či právě proto, jsou mnohými považováni za parazity, kteří si za všechno mohou sami. Za kriminálníky, všeho schopné gaunery, dokonce za lumpy, kteří si záměrně koledují o zatčení a umístění do útulné cely.
Mnozí už mají vězení odzkoušené. Jsou mezi nimi kdysi prý úspěšní, později zbankrotovaní podnikatelé, gambleři a narkomani, nezaměstnaní a nezaměstnatelní, vyhnaní z ubytoven či z bytů, propuštěnci z léčeben, dětských domovů i nápravných zařízení. Útěkáři, chudáci okradení příbuznými, ilegální běženci, rozvedení bez majetku po exekuci a dokonce i tací, kteří si tento životní styl zvolili. Zvykli si na něj a vyhovuje jim. Možná už ani neumějí jinak žít.
Obecně znám je případ muže, který zachránil nemluvňátko z odpadového kontejneru a posléze psychicky neunesl byť minimální péči, čistou postel a každodenní teplé jídlo.
Přestože mnozí udávají jako svou adresu místní radnici, nechodí si ani pro sociální podporu, soudní obsílky, ba ani pro dopisy od notáře, oznamující jim případné dědictví. Nemají totiž doklady.
Tuhé mrazy je přivádějí denně na obrazovky televizorů. Jsou vesměs předváděni jako poněkud trapné figurky loudící o teplý čaj v azylových domech a odkázané na pomoc humanitárních organizací.
Ta pomoc je nesporná. Naplňuje slova Bible o lásce k bližnímu svému.
Je ovšem překvapivé, že nejdobročinnější organizace, tedy církev, bezdomovcům dokořán neotvírá kostely, kaple, kláštery a ostatní jinak příliš nevyužívané prostory.
Je nepochopitelné, že humanitární aktivity se soustřeďují začasté na velkolepou pomoc kamsi do zahraničí. Jistě, i tam jsou lidé v nouzi. Ale ti, co mrznou a hladovějí u nás, v našem či sousedním městě, jsou bližními bližšími. Měli by tedy mít jednoznačnou přednost. Už proto, že stát se prostřednictvím svých úředníků o tyto občany nestará.
Myslím, že by mnozí na účet pro tento účel přispěli více a radostněji, než na konto války kdesi v daleké cizině. Dát peníze na pomoc bližnímu, která je známa a garantována, je snazší, než vložit dvacetikorunu do usmolené dlaně.


Jiří Drtina