Letošní červen přinesl připomínku osobnosti Františka Palackého, jíž se ve větší míře ujala jak Univerzita Palackého, tak například Národní muzeum při výročí 205 let od svého založení. Připomínáme si 225 let od jeho narození, a přestože má Palacký stále ještě jisté místo v naší společenské paměti, je otázkou, co vlastně jsme si schopni přenést do dneška přes propast více než dvou staletí. 

Nežijeme logikou národního boje 19. století, neřešíme naše postavení uvnitř mnohonárodnostního státu. Je tedy František Palacký již jen dávným bardem na tisícikorunové bankovce a názvem mnoha ulic a náměstí, případně vhodný pomník z dávných časů? Nebo je zde něco, co dokážeme i v tomto případě přenést přes staletí jiné reality do dneška a aktualizovat?

Naše místo v Evropě

Kdybychom vyšli z „odbornosti“ této velké národní osobnosti, mohli bychom se ptát, jak důležité jsou pro nás dějiny. Ostatně vždyť to byl on, kdo se snažil o jejich komplexní pojednání, a došel v tom do počátku 16. století. Třebaže jej následovaly celé generace historiků jedno zůstalo přítomno stále. Naše společnost je na dějiny citlivá, historie se stává tématem veřejného prostoru a přes obrazy vlastních dějin se snažíme (tedy ne vždy úspěšně) porozumět aktuálním událostem. Jsme tedy, slovy jiného klasika, stále ještě „nemocní dějinami“. A to může být dobrá zpráva a snad i jistý odkaz velkého barda narozeného ještě na konci 18. století. Jen se musíme kriticky ptát a nespoléhat pouze na zjednodušená schémata.

Michal Stehlík 
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Další otázka by mohla padnout na téma našeho národního charakteru a role ve světě, přinejmenším v Evropě. Palacký zažil nejen radikální dobu revoluce, ale měl za sebou i systematickou práci mimo hektiku revoluce a s touto systematickou prací spjaté tázání po naší roli ve světě. Jistě, musel se vyrovnávat především s otázkou po životě národa bezprostředně spjatého s „potýkáním“ s německým živlem, což již dnes není, po kotrmelcích 20. století, klíčovou otázkou.

close info Zdroj: Deník zoom_in Jestli on musel řešit, jak žít a přežít v mnohonárodním státě s německou hegemonií, my řešíme téměř opačný problém. Jakou mít roli jako téměř národně homogenní stát vůči mezinárodním strukturám. Musíme se ptát, do jaké míry chceme být otevření a do jaké míry se naopak uzavírat do „svého světa“, což je otázka, která je na místě. A pokud se v něčem vztáhnout k Palackému, mohl by to být pojem „sebevědomí“, který nám možná po mnoha strastech 20. století přece jen chybí.

Již jen to, že se velmi často považujeme za „malý“ národ, a přitom jsme na počet obyvatel v Evropě přinejmenším střední národ a společnost, o něčem svědčí. Myslí si snad Litevci, Lotyši či Norové, že jsou malí? U nás je to snad spojeno s tím, že jsme se vždy potýkali s něčím výrazně větším, ať již to byl charakter německý, nebo ruský.

Inspirace v nadhledu

S tím souvisí i další z Palackého charakteristik byl to muž s velkým evropským rozhledem, ať již díky jazykovým schopnostem, cestování, nebo touze se konfrontovat i s jinými kulturami. V případě našich (zejména politických) elit nám právě toto opravdu dlouhodobě chybí. A přitom největší historický „výkon“ podali v posledním století právě takové osobnosti se znalostí světa a s rozhledem či přímo nadhledem. Ať již šlo o Tomáše G. Masaryka, či Václava Havla. Nepotřebujeme tedy „více Palackých“, aby napsali nové a nové komplexní dějiny, potřebujeme jich více v odkazu nadhledu a znalosti sousedů či celých jiných kultur.

Vzdálenost více než dvou století je skutečně příliš dlouhý čas na to, abychom se k našim předkům (včetně velikánů) dokázali opravdu přiblížit. Nesporně jde ale stále ještě o vzdálenost, ve které dokážeme hledat inspirace i pro naše dnešní životy. A to i přesto, že žijeme docela jiný rytmus času, výměny informací a doslova šíleného tempa světa. 

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.