Je nespornou skutečností, že dějiny jsou v rámci kolektivní paměti velmi často spíše souborem vyprávění, pohádek nebo účelových manipulací. Není to přitom žádná česká výjimka, všechny národy a společnosti si “vyrábějí” a modelují své dějiny. Jedna historická událost či osobnost tak mají v hlavách různých národů různé obrazy. Kdybychom si vzali jako příklad osobnost českého krále Zikmunda, i v užším středoevropském prostoru bychom našli velké rozdíly. U nás zůstává v obraze nepřítele husitů a zrádce Jana Husa v Kostnici. V německém prostředí se možná bude více zdůrazňovat jeho role právě během kostnického koncilu, kdy jeho politický tlak možná zachránil jednotu církve. A pro Maďary to bude obraz významného uherského krále.

Michal Stehlík
je ředitelem Památníku národního písemnictví

Nejde přitom pouze o různorodost pohledů na dějiny, ale o samotný obsah těchto pohledů, tak často je to zrcadlo zakořeněných klišé. Nechme nyní již stranou starší dějiny a přibližme se našemu století. Jedním z výrazných klišé je teze, kterak Češi trpěli pod rakouským jhem. Ostatně, z naší národní paměti jsme doslova vypustili tři sta let vývoje po Bílé hoře… Jistě, politicky nebyli Češi tak úspěšní jako Maďaři, kteří si vynutili v roce 1867 rakousko-uherské vyrovnání. Přesto se česká společnost v 19. století v prostředí rakouského státu dynamicky rozvinula. A to jak kulturně, ekonomicky, a nakonec i politicky.

Martin Vopěnka
Život jako okno do pátého rozměru

První republika pak v mnohém navázala prostě na to, co se ve společnosti vybudovalo před rokem 1918. Toto klišé bylo ovšem vydatně živeno právě první republikou, která přišla od počátku s ostrým gestem “odrakouštěme se!”. Každý další historický zlom pak přináší soubor stereotypů, které zůstávají hluboce zakořeněny dodnes. Když ještě zůstaneme před Mnichovem 1938, můžeme i samotnou první republiku brát jako jedno velké historické klišé. Již po druhé světové válce začala v paměti stále více sehrávat roli jakéhosi “zlatého věku”, což se projevovalo zejména od konce 60. let.

Zapomenuta byla složitá a strastiplná sociální situace, politické spory, korupce, národnostní třenice. První republika se ve své idealizované podobě pohybuje v paměti mezi T. G. Masarykem na koni a hercem Oldřichem Novým s Adinou Mandlovou na tanečním parketu. Již jsem výše zmínil zlomový rok 1938, který je jedním z největších historických mýtů českého 20. století. V paměti, která vychází ze silného dobového pocitu, zůstává jednoznačný pocit zrady západních spojenců. Co na tom, že k národnostní situaci v ČSR byli například Britové skeptičtí již během jednání za první světové války. Co na tom, že právě Britové neměli s Československem smlouvu?

Tomáš Jindříšek
O Brnu lepší nemluvit? Ostrava samé komíny? Pomozte vyvrátit klišé

Navíc frustrace ze ztráty historického pohraničí nevnímá globálnější politický pohled. Pokud si velmoci zvykly malovat po první válce hranice států, měli jsme štěstí, že jsme byli na straně vítězů. Když se pak o dvacet let později stabilita středoevropského prostoru komplikuje, najednou se divíme, že se hranice přemalovávají tentokrát v náš neprospěch. A ještě navíc můžeme do „příběhu zrady” vnést samotné diplomatické jednání Edvarda Beneše, který v tajné misi ministra Nečase do Francie v září 1938 vlastně sám nabízí odstoupení části území. Ve světle všech těchto souvislostí přestává klišé zrady jednoduše fungovat.

Zdroj: DeníkKdyž pak přeskočíme k další historické osmičce roku 1948, také v něm se skrývá tradovaný obraz, který nemusí souviset s realitou. Nehledě na to, že sama naše fixace na historické osmičky je svým způsobem jeden velký stereotyp. U komunistického převzetí moci z února 1948 se v kolektivní paměti zdůrazňuje role Sovětského svazu, případně nátlakové až gangsterské jednání Gottwaldova vedení během jednání o přijetí demise u prezidenta Beneše.

Méně ovšem zdůrazňujeme chování a názory veřejnosti. Bereme sice v potaz demonstrace a jednotky Lidových milicí, ale nehovoříme o tom, že členů komunistické strany bylo téměř jeden a půl milionu, což je faktická a obrovská politická síla. Zdůrazňujeme například pochod studentů na Hrad, který potlačí bezpečnost, ale neptáme se, jak je možné, že komunisté měli tak silné postavení v závodních radách a rolnických komisích. Prostě, nástup komunismu má velmi silné vnitřní důvody a příčiny a nelze jej “hodit” na Sovětský svaz a zlomení Beneše v únorových dnech.

Spisovatelka Irena Obermannová.
Veselý starobinec Sváti Karáska

Další osmička roku 1968 přinesla pak nejen klišé, ale tentokrát rovnou i dobovou aktuální diskusi nad jeho vznikem. Spisovatel Milan Kundera tehdy napsal, že jsme se stali během Pražského jara opět místem, kde se odehrávaly světové dějiny. V jeho očích šlo o originální pokus vytvořit socialismus bez tajné policie a cenzury. Tento názor tehdy nesdílel Václav Havel, který Kunderu otevřeně zkritizoval, když psal, že rok 1968 není žádný světová originalita, když jsme chtěli jen to, co je na Západě normální. Tuto polemiku však velmi rychle utnula nastupující normalizační cenzura.

Při pohledu na naše dějiny bychom mohli pokračovat do nekonečna. Asi se nikdy nezbavíme toho, že se budou pro širokou veřejnost podávat jako příběhy a vyprávění. Jde jen o to, jakou v sobě mají myšlenku a jaký nesou odkaz.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.