Původně jsem chtěl sem psát o Betlému. Pak přišel jedenadvacátý prosinec a já si řekl: nemůžeš přece psát o jesličkách, andělech, pastýřích a darech. Bude to ještě někdy možné?

A přece budu. Ze dvou důvodů. Jednou z mála zbraní, které mají normální lidi proti těm, jejichž jména budiž navždy zapomenuta, je schopnost i při truchlení žít normálně a neztrácet naději. A vánoční příběh, který lidé vyřezávali po svém, dávali mu kulisy ze svého okolí, je papírová, dřevěná, slámová či jaká chcete – naděje.

Když byli misionáři u Inuitů (smělo se jim tehdy říkat i Eskymáci), dávali do jesliček místo oslíka a volka, kteří dýchají na Ježíška, tuleně. Aby to zvíře bylo blízké. Betlém je něco, co nám poněkud odtažitou filosofickou a náboženskou naději zhmotňuje a přibližuje.

A druhý důvod? Betlém je „dezinformace“. Veskrze kladná, leč přece. Předně není nikde doloženo, že Ježíš se narodil kolem slunovratu. Kometa je mystifikace, nejspíš šlo o konjunkci planet, kterou moudří pochopili. Andělské hlasy a klanějící se pastýři, to je přece pohádka na první pohled. S volkem či tuleněm. Tahle pohádka vylepšuje životy milionů lidí.

Jenže teď můžeme na internetu číst černé pohádky, které život otravují. Jedni vědí, kdo za tragédii na filozofické fakultě může. Ano, ten či onen politik. Další si zas vymyslel, že vše sehráli herci. Spiklenci, co nám vládnou a vnucují nám vakcíny, nás chtěli vyděsit…

Další moudří zas kárají ty, kdo vyjadřují soustrast obětem: Mají držet ústa a pietně mlčet. Jiní už umísťují na sítě fotomontáže, které by snad měly být vtipné. Jako z politiků či růstu cen si dělají „legraci“ z nepopsatelné hrůzy.

Všechno je to jakási obrana. Stalo se něco, co se stát nemělo, a zdánlivě ses tím nedá žít. Jenže zloba, kterou mimo jiné mohou číst malé děti či příbuzní a známých obětí, zlo neodčaruje. Činí je ještě černějším.

Nelze zabránit osamělému šílenci, aby zabíjel. Nelze zabránit osamělým šílencům, aby na sociální sítě psali hanebnosti.