Předchozí
1 z 9
Další

Osmatřicetiletá Jana Karasová z Chotovin po mateřské dovolené hledala uplatnění. Původně administrativní pracovnice našla práci u České pošty. „Zašla jsem se jen tak zeptat na brigádu a už u pošty pracuji 13. rokem,“ směje se. Pandemie koronaviru se podle ní dá náročností v rámci jejího povolání přirovnat k vánočnímu provozu.

1Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Nejdříve pracovala jako motorizovaná doručovatelka doma v Chotovinách, po čtyřech letech byla povýšena na pozici střídače spadající pod táborské Depo 70, které se nachází u nádraží. „Zde pracuji dodnes a stále mě to baví, i když ne vždy je to jednoduché jako třeba teď nebo o Vánocích, to je opravdu náročné,“ vysvětlila doručovatelka.

2Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Její pracovní den začíná brzy ráno. „Musím si poštu vytřídit a založit podle pochůzky. Ta na depo dorazí kurzem v noci nebo hodně brzy ráno,“ osvětlila Jana Karasová. Mezi důležitou činnost patří i evidence. „Musím si zapsat doporučené dopisy a stejně tak zkontrolovat a naložit balíky, které patří na doručovaný rajon,“ dodala.

3Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Jako střídač musí znát hodně doručovacích tras. „Pokaždé jsem na jiném místě, jednou jedu autem, jindy doručuji pěšky. Prostředí a trasa se mění, ale práce zůstává stejná,“ popsala Jana Karasová. Během pandemie koronaviru všechno přibylo. „Chodí spousty doporučených dopisů, mnoho balíčků s rouškami, léky a dalšími věcmi. Lidé jsou doma, a tak objednávají více než jindy. S kolegy to opravdu srovnáme s Vánoci, protože nárůst balíků je znatelný,“ zhodnotila.

4Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

V době nejpřísnějších opatření a karantény doručovala v Táboře na Pražském sídlišti. „Kolegyně byla nemocná, tak jsem ji zaskakovala asi měsíc. Do styku s lidmi jsem se moc nedostala, protože Česká pošta zavedla bezkontaktní doručovaní, aby nás chránila proti případné nákaze,“ zavzpomínala na první dny vyhlášení nouzového stavu, kdy se dočasně doporučená psaní příjemci pouze oznamovala.

5Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Chodila prázdnými ulicemi a nepotkala jediného člověka. „Až mi z toho šel mráz po zádech. Nyní je vidět, že lidé z odstupem času přestávají mít strach a vycházejí ven,“ sdělila své dojmy. Když vláda nařídila povinné nošení roušek, tak to pro pošťáky nebylo jednoduché. „Všeho bylo nedostatek. Šikovné kolegyně tak ve svém volnu začaly šít a roušky nám nosily, ta solidarita byla opravdu krásná. Rouškami nás také vybavil Michal Šimík z Plané,“ zmínila, že takovým lidem moc děkuje.

6Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Pozoruje také chování lidí s odstupem času. „Nejdříve se lidé smáli a roušky nosit nechtěli. Teď už se mi dlouho nestalo, že by mi někdo otevřel bez ní,“ uvedla. Mrzí ji, že i v této době si lidé najdou záminku, aby si mohli stěžovat. „Nezachraňujeme sice životy, ale jsme také vystaveni riziku. Máme doma rodiny, snažíme se o co nejmenší kontakt s lidmi,“ upřesnila s tím, že si nedokáže představit, kdyby jejich poštu zavřeli kvůli karanténě.

7Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Kritiku pošty pozoruje celý rok bez ohledu na období. „Lidé by si měli uvědomit, že pošťáci, zatímco oni jsou doma, v této těžké době zůstávají, pracují a nastavují vlastní zdraví. Snad to nebude mít dlouhého trvání a brzy se vrátíme k plnohodnotnému životu,“ doufá.

8Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová

Na závěr připojila jeden zajímavý příběh z doručování. „Při vyplácení jednoho důchodu mi otevřela seniorka v pláštěnce, potápěčských brýlích a zimních rukavicích. Vypadala velmi vtipně, ale smát jsem se nemohla. Na důchod se navíc vybavila tácem, raději ani nemluvila. V záloze navíc měla i savo v rozprašovači, což mě dost vyděsilo,“ popsala, co dokáže strach z nového onemocnění.

9Zdroj: Deník / Lenka Pospíšilová