Předchozí
1 z 10
Další

Eliška Helena Bočková za svobodna Pykalová se narodila 23. září 1942 ve Zlíně. V Táboře žije 18 let, má 6 vnoučat a jedno pravnouče. Ve své vojenské kariéře dosáhla hodnosti major. Její příběh Žena mezi muži v rámci projektu Příběhy našich sousedů zpracoval autorský tým Základní školy Zborovská v Táboře ve složení Markéta Čechová, Velen Kalina, Petra Kobylková, Karolína Kostincová a Joan Alexandr Ivanov Nedelchev pod pedagogickým vedením Marie Pěchové.

1)

Dětství jsem prožila s bratrem a sestrou ve Zlíně, první vzpomínky mám poznamenané druhou světovou válkou. Maminka byla pořád připravená, sbalenou tašku a pro mě nějaké jídlo. Když začaly houkat sirény, tak jsme se buď přesouvali do sklepů nebo když to bylo přes den, tak jsme se schovávali v lese.

2)

Rodiče si přáli, abych studovala na lékařku či zdravotní sestru, ale moje životní cesta se ubírala jiným směrem. Před maturitou k nám přišli dva fešní důstojníci. Mně se uniformy vždycky líbily, a tak mě nemuseli ani dlouho přemlouvat. Rozhodla jsem se přihlásit na vojenskou školu v Žamberku – Školu pozemních specialistek letectva.

3)

Rozhodnutí, že chci vstoupit do armády jsem nejdříve tajila, ale protože jsem nebyla plnoletá, musela jsem s pravdou ven. U maminky jsem neuspěla, ani když už jsem měla dvě děti, tak se s tím nesmířila, že jsem šla na vojnu. Tatínek mi naopak řekl, že když jsem si to vybrala, tak je to moje rozhodnutí. V Žamberku jsem zůstala jeden rok, potom mě převeleli do Prahy na Ústřední velitelské stanoviště na pozici planžetistky.

4)

Neměli jsme Kanady jako mají dnešní vojáci, dřív to byly bagančata, zespodu ocvokované a my si museli hlídat všechny cvoky, protože nám je často kontrolovali. Časem nás tak vytrénovali, že ručník se skládat na 15 centimetrů. Dostávali jsme i kolektivní tresty, když jedna holka měla něco blbě, tak to odnesly všechny. Nešly jsme tancovat a seděly jsme na cimře, ženy neměly žádné úlevy.

5)

Chodily jsme pochody na 20 kilometrů v plné polní stejně jako muži, nemohly jsme si dovolit selhání. Když jsem šla na vojnu, tak jsem měla pouhých 50 kilo. Večer nám po večerce pískli nástup a musel jít celý pluk. Pro ženský připravili i sanitky, aby je mohli cestou sbírat, ale my jsme byly takové hrdinky, že jsme to zvládly.

6)

Z pochodu jsme měly puchýře, protože jsme si špatně udělaly onuce. Než abychom šly na ošetřovnu, tak jsem si je samy propíchaly a ošetřily mezi sebou. Sloužila jsem v Žamberku, Praze, v roce 1960 jsem se seznámila s vojákem v základní službě Jiřím Bočkem a zamilovala se, po svatbě jsme společně nastoupili k pluku v Jindřichově Hradci.

7)

Zajímavou práci planžetistky jsem vyměnila za práci v kanceláři, ale v Hradci jsme dostali díky tomu i byt. Narodila se mi tady dcera Eliška a syn Jiří. V Jindřichově Hradci jsme zažili rok 1968. Můj muž měl té noci službu, volal mi, ať si pustím rádio, že nás napadli Sověti. Nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem obavy, muže poslali potom tajně s materiálním vybavením do vojenského prostoru Libavá. Řekli mi, ať sundám jmenovku ze dveří.

8)

V roce 1970 mu bylo zrušeno členství v komunistické straně, já do strany nikdy nevstoupila. Brala jsem to tak, že stačí, že je ve straně jen on. Nechtěla jsem to dělat jen pro čárku, zařadila jsem se do těch dvaceti procent armády, které v KSČM nebyly a nikdo mi kvůli tomu u hlavy nedržel pistoli. Věděla jsem, že to může ohrozit kariérní postup, ale nikdy se to nestalo.

9)

Potom jsem kvůli nemocnému otci zažádala o přeložení do Holešova, zde se mi narodilo třetí dítě, syn Vlastimil. Současně jsem zvládla i důstojnické zkoušky. V roce 1975 přišlo převelení do Českých Budějovic, v roce 1991 mi tragicky zahynul manžel. Bylo mi pouhých 48 let, a proto jsem si po určité době našla nového partnera, který bydlel v Táboře. Přestěhovala jsem se za ním a nastoupila k táborské vojenské posádce. Svou kariéru jsem v roce 1997 ukončila na pozici majorky a odešla do zaslouženého důchodu.

10)