VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zdeněk Černý: Nejlépe se hrají šílenci a blázni

Nadějkov – Lidé mezi námi.

12.3.2010
SDÍLEJ:

V nejnovějším kusu ochotnického spolku Fikar, znovuobnovené hře Milenka pana Brumlíka, si Zdeněk Černý zahrál roli nadutého bohémského básníka.Foto: Deník/Petra Šitnerová

Někteří o něm říkají, že je jako by vypadl z jiného století. Jemu se ale v tomto čase líbí, jen bychom si podle něj ze starších dob měli vzít to dobré. Kromě toho, že je Zdeněk Černý nadějkovským starostou, je také členem ochotnického spolku Fikar, vášnivým lyžařem i členem občanského sdružení Zachovalý kraj.

Jak se to vlastně přihodilo, že jste se stal starostou?
Jedno období jsem byl místostarostou, ještě když jsem byl na Větrově. V dalším období jsem byl v zastupitelstvu a pak už starostou. Vždy jsem se zajímal o veřejné věci. Vliv na moje zvolení možná mělo i to, že jsem byl ve Fikaru a lidé mě díky tomu znali.

Jak to jde dohromady, starosta a komediant?
Ono je to trochu podobné. Starosta musí také umět mluvit k lidem, dobře vystupovat. Snažit se je pochopit. Stejně jako v divadelní hře, kde jsou diváci herci také partnery, by člověk neměl být despota, který se snaží své myšlenky prosazovat silou.

Jste také jeden ze zakladatelů občanského sdružení Zachovalý kraj. Co vedlo k jeho vzniku?
Psal jsem tenkrát jeho stanovy. To bylo v době, kdy jsme se dozvěděli, že jsme ohroženi plánovaným úložištěm. První, co vzniklo, byla spontánní petice. Potom jsme se přihlásili jako občanské sdružení, které má jako hlavní cíl ochranu životního prostředí a krajiny. Je dobré, že zastupitelstvo má stejné postoje jako sdružení. Stejně tak většina lidí, což se potvrdilo v referendu.

Proti úložišti jste také protestovali před krajským úřadem…
To byla trošku křiklavá akce. Tehdy ale šlo o to, upozornit na to, že věc spěchá. V připravovaném územním plánu kraje už byl u nás nakreslený čtverec, kde by mělo být úložiště. Stejně tak v případě Lodhéřova u Jindřichova Hradce. Chtěli jsme tehdy nějak ponouknout kraj, aby ty čtverce zmizely. Opravdu jsme tehdy mávali transparenty a velkými loutkami a zpívali „protiúložištní“ písně. Pak jsme šli na zasedání zastupitelstva, kde jsme apelovali, aby to vyškrtli. A skutečně se tak stalo. Nemyslím, že by to bylo tím, že by se nás báli, ale asi si řekli, že když už nám to stojí za tu šaškárnu, že nám o to asi opravdu jde, a vyškrtli to. Druhá věc je, že stát se to znova teď snaží krajům vnutit přes politiku územního rozvoje.

Byl jste jedním z hlavních znovuzakladatelů Divadelního a osvětového spolku Fikar. Co vás k tomu vedlo?
Bylo to tím, že doba nazrála. V roce 1998 jsem podal stanovy na ministerstvo vnitra, aby to bylo oficiální, ale divadlo jsme hráli už dřív. Protože jsem vždy byl takový nevážný a pořád jsem šaškoval, říkal mi tehdejší starosta Jiří Benda, kterému jsem dělal místostarostu: „Ty seš takovej kašpárek, tak tady znovu založ toho Fikara“. Samozřejmě jsem věděl, že tu spolek dříve byl. Znal jsem jeho historii a Antonín Čechoslav Fikar byl úžasná osobnost. Napřed jsem vůbec nechtěl. Nechtěl jsem to dělat jen tak jako. Říkal jsem si, buďto opravdu se vším všudy, nebo nic.

Nakonec byl ale spolek obnoven.
Radil jsem se tehdy s několika nadějkovskými rodinami, jestli by to mělo naději na úspěch, a oni mě podpořily. Nakonec jsme spolek založili a myslím, že toho nikdo nelitoval. Jsou spolky, které stanovy nemají. Člověk by řekl, že o nic nejde. Ale když se něco udělá oficiálně se stanovami, člověka to víc nutí k činnosti.

Byly začátky těžké?
Ne, od začátku to bylo hezké. První rok jsme hráli jedno divadlo hrané, jedno loutkové a ještě uspořádali koncert v kostele. Vše během jednoho víkendu. Hned jsme tomu začali velkolepě říkat Fikarské slavnosti. Vždy mi šlo o to, aby tam bylo Fikarovo jméno, protože si to skutečně zasloužil. Hned první rok na nás přišlo dost lidí. To jsme hráli venku u školy, jen tak na trávě. Až nás to překvapilo. Někdo říkal, že to je tím, že se těší, jak se ztrapníme (směje se). Ale lidi na vesnici na divadlo chodí.

Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Dnes se docela stydím, když si vzpomenu, jak jsme hráli. Nikdo z nás neměl s divadlem nic společného. První rok jsme i režírovali všichni společně. Možná kdybychom tu hru dnes viděli, vypískali bychom ji. Už druhý rok začal režírovat Jiří Jiroutek, náš současný režisér, který je sice architekt, ale je nadšený návštěvník všech divadel a oper. Kromě toho, že je to kulturní člověk, je zároveň natolik důsledný, že nás je schopný do toho dokopat. Sice režisér někdy v divadle vůbec není vidět, třeba v poslední hře má mrňavou roličku, ale je nejdůležitější. Bez něj bychom nikdy nedodrželi termín premiéry, ale hlavně by hry nebyly tak kvalitní.

Na jakém zajímavém místě jste hráli?
Úžasné je to v činoherním klubu v Praze. Člověk je na prknech, kde stáli slavní herci. Navíc tam mají perfektní akustiku. Když jsme tam hráli poprvé, měli jsme trému. Ale ta je vždycky. Hráli jsme Poprask na laguně, který tam byl hraný několikrát těmi nejslavnějšími herci. Ale hrálo se nám výborně, protože obecenstvo skvěle reagovalo.

Nějakou dobu jste nehrál, proč?
Jednak nebyl při starostování čas, ale také jsem si připadal takový suchopárný. Člověk začne být úředníkem, ztratí takovou tu bezprostřednost. Ale teď zase hraji. Takového trochu nadutého bohémského básníka.

Jaké role máte nejraději?
Mojí úplně první rolí byl svůdník. To se mi hrozně líbilo, protože jsem měl růžové vlasy a stříbrný cylindr. Nejlépe se vždy hrají takové ty role bláznů, šílenců nebo zloduchů. Když má role něco neobvyklého, hraje se lépe. Nejhůř se hrají první milovníci.

Jak jste se dostal k herectví?
Loutkové divadlo jsme hráli se ženou ještě na škole. Jeden kamarád měl doma divadélko s malými loutkami. Hráli jsme pro pár kamarádů. Když jsme se přestěhovali na Větrov, hráli jsme pro děti s vlastními loutkami. Teď už jsou děti pomalu dospělé, ale hrajeme s nimi pořád pro ostatní děti.

Co pro vás má větší kouzlo, loutky nebo hrané divadlo?
Loutky mám radši. Jsou jednodušší. Nedá tolik práce je přestěhovat. Jinak musíme stěhovat všechny kulisy, které jsou hrozně velké a těžké. Jsou udělané tak, že by se z nich dal postavit dům. Myslím, že japonské domy nejsou stavěné tak festovně. Navíc lidé, kteří je stěhují pak hrají, takže je to náročné. Na velké divadlo se také kladou větší nároky. Všechno musí klapnout. Kdežto u loutkového divadla se snese lecjaká improvizace. Ne že by se děti mohly ošidit, to vůbec ne. Děti je naopak těžší zaujmout. Dospělí dokážou i půl hodiny sedět a nudit se, ale děti začnou hned zlobit. Musí se pro ně hrát tak, aby to mělo šmrnc. Proto se mi to možná víc líbí, že když zapomenu nějakou rekvizitu, nahradím ji čímkoliv jiným. Třeba ve Frantovi Nebojsovi zapomenu pípu, tak tam postavím krabici a řeknu, to je pípa. Děti to chápou. Ve velkém divadle, kde je všechno jakoby dokonalé, to nejde.
Nemáte někdy pocit, vzhledem k vašim zájmům a stylu života, že jste se narodil do špatného století?
Ne, mně se tahle doba hrozně líbí. Jen si myslím, že bychom si z těch starších dob měli vzít to dobré. Tady jsou dnes všichni takoví otrávení, a přitom nic nedělají pro to, aby to bylo jiné. Když jsme se přestěhovali do Nadějkova, pořád jsme jezdili do Prahy. Chyběly nám výstavy, koncerty. Pak jsme si ale řekli, že to je nesmysl. Lepší je přece mít toho třeba desetkrát míň, ale snažit se to udělat tady. I proto byl založen Fikar. Dnes to většina lidí bere tak, že se nechají bavit. S tím nesouhlasím, v tom jsem asi trochu v tom jiném století. I když, kdyby lidé v těch třicátých letech měli stejné technické možnosti jako my dnes, asi by byli úplně stejní. Musíme proti té technice bojovat. Ale ne tím, že budeme někde řvát „Nekoukejte na to!“, ale tím, že uděláme něco zajímavějšího.

Jste vášnivý lyžař. Máte radši běžky nebo sjezdovky?
Obojí. Nejlepší je to kombinovat, ale běžky mám radši. Je sice příjemné se řítit z kopce, ale je to náročné na zásahy do krajiny a závislé na spoustě různých technologií. Při jízdě z kopce se sice člověk cítí svobodně, ale nepůjde elektrika a můžu jít domů. Zatímco u běžek si dám lyže na nohy a běžím si, kam mě to zrovna napadne. Mám spočítáno, že v Nadějkově je minimálně třicet lidí, kteří chodí rádi na běžky. Před dvaceti lety možná byli tři, z toho dva hajní.

Zdeněk Černý

Narodil se 24. března 1962 v Havlíčkově Brodě.

Po základní škole studoval na Střední zemědělské škole v Havlíčkově Brodě a poté na
Vysoké škole zemědělské v Praze. Po studiích nastoupil jako šlechtitel v Šlechtitelské stanici Větrov.
Od roku 2002 je starostou v Nadějkově.

Je ženatý. Má dceru dva syny.

Autor: Petra Šitnerová

12.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Vzdělávání a školství - Vzdělávání a školství Učitelka mateřské školy 11 000 Kč Učitelé v oblasti předškolní výchovy Učitel/ka v mateřské škole. Požadované vzdělání: úso s maturitou (bez vyučení). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 11000 kč, mzda max. 14000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Vzdělávací a výchovná činnost směřující k získávání vědomostí, dovedností a návyků děti v mateřské škole podle vzdělávacího programu. Po zapracování možnost plného úvazku. Kontakt: telefonicky, emailem.. Pracoviště: Česko - anglická montessori mateřská škola pampeliška s.r.o., tábor, nám. Mikuláše z Husi, č.p. 40, 390 01 Tábor 1. Informace: Alexandra Partlová, +420 604 375 619. Výroba - Výroba Mechanici a opraváři osobních automobilů 25 000 Kč Mechanici a opraváři osobních automobilů Automechanik s praxí. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 25000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Náplň práce: oprava osobních vozidel, provádění demontáží, používání a obsluha diagnostických zařízení pro kontrolu technického stavu vozidel, zodpovědnost za vlastní výsledky., Požadujeme: schopnost samostatně pracovat, odpovědnost a pečlivost, kvalitu odvedené práce, týmovou spolupráci, ŘP.sk. B, výpis z RT., Pracovní doba: Po-Pá 8:00-17:00 hodin. Pracoviště: Andy-auta s.r.o., Vožická, č.p. 2504, 390 02 Tábor 2. Informace: Zuzana Jirousková, . Doprava a logistika - Doprava a logistika Řidič vysokozdvižných vozíků 12 800 Kč Řidiči vysokozdvižných vozíků řidič vysokozdvižného vozíku. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 12800 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: . Pracoviště: Ap staving group s.r.o. - veselí nad lužnicí, Třída Čs. armády, č.p. 540, 391 81 Veselí nad Lužnicí 1. Informace: Tetyana Pasichna, +420 775 110 063. Výroba - Výroba Montážní dělník 13 000 Kč Montážní dělníci výrobků z textilu a kůže technická kontrola a dělnice na dílnu textilní výroby. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 13000 kč, mzda max. 15000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Místo vyhrazené pro osobu zdravotně znevýhodněnou! Kontrola textilních výrobků, jejich balení, v případě potřeby i další práce na dílně textilní výroby, pracovní doba od 6.00 h do 14.00 h, možnost domluvit zkrácení pracovní doby (uvedená mzda odpovídá úvazku 7,5 h/den); nutná zručnost; při nástupu doba určitá s možností prodloužení na dobu neurčitou, Závodní stravování, sleva v podnikové prodejně, kontakt e-mailem nebo osobně. Pracoviště: Dita výrobní družstvo invalidů, Stránského, č.p. 2510, 390 02 Tábor 2. Informace: Renata Bočanová, +420 381 479 202.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Emma Srncová

Madona od Emmy zdobí kapličku v Hořicích

Videosouhrn 21. srpna 2018

Pochod proti ruské agresivitě a šok ze žraloka: prohlédněte si videa dne

Jistebnický maraton se vydařil

Jistebnice – V sobotu se v Jistebnici jel již 19. ročník Jistebnického maratónu horských kol. Zúčastnilo se 493 závodníků.

Populární triatlon slavil pětatřicátiny

Veselí nad Lužnicí – Populární triatlonový závod Betonový muž a žena oslavil v sobotu své jubileum. Na pískárnách u Vlkova proběhl jeho 35. ročník. Závod začal 584 metrů dlouhým plaváním, poté účastníci absolvovali dvacet kilometrů na kole a vše zakončil sedmikilometrový běh.

Táborská rezerva neuspěla ani doma

Tábor – Fotbalisté táborského „béčka“ přivítali, na stadionu Soukeník, kde hrají svá domácí utkání, Čížovou, která ještě v loňském ročníku působila v ČFL.

Pamětník: Větší strach měli Rusové

České Budějovice – Ve středu 21. srpna 1968 vpadla vojska zemí Varšavské smlouvy na území Československa. Do Českých Budějovic dorazili Rusové až o den později. Pamětník Jiří Šilha, který se vyfotil u ruského tanku před Jihočeským divadlem, vzpomíná: „Čekali jsme je. Rozložili si ležení nad Borkem a v noci, když bylo město prázdný, sem teprve přejeli.“ Podle Jiřího Šilhy z Českých Budějovic, kterému tenkrát bylo 22 let, byli vojáci všude po městě. S kamarádem věděli, že je to průšvih.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT