Velký Ježov leží při samé severovýchodní hranici Táborska a Pelhřimovska. Jeho dominantou bývala obrovská lípa, stará přes 300 let. Před několika lety do ní udeřil blesk a srazil jí ve výši šesti metrů. Ves je poprvé písemně připomínána v roce 1352, ale jako perdikát se Ježov ozývá poprvé v příjmení svétově proslulého mistra Vojtěcha Raňků z Ježova, jehož otec měl v sousedním Malém Ježově statek.
Velký Ježov je vydáván za původiště starého českého vladyckého rodu Jenšíků z Ježova. Současní badatelé se ale domnívají, že skutečným původiště tohoto slavného rodu je nedaleký Radvánov. Skuteností zůstává, že majestátem císaře Maxmilána II. byl svoboník Adam Jenšík povýšen do stavu vladyckého s přídomkem „z Ježova“.
Původně ve Velkém Ježově asi byla skupina menších a větších dvorů. Zbývající část vsi měli v držení svobodníci, kteří ve svých povinnostech a právech bezprostřeně stáli před králem. Ves se počítala k první čtvrti svobodníků táborského kraje. Velký Ježov je dnes jednou z osad obce Smilovy Hory.
Ve Velkém Ježově se dloho udržovala pověst o hrůzostrašné události, která se přihodila mladým manželům ze vsi. Jednou se rozhodli, že se po delší době vypraví k manželčiným rodičům na návštěvu do Týmovy Vsi. Dva malé chlapce nechali doma, protože se domnívali, že by to pro ně ještě byla dlouhá a namáhavá štrapáce.
Vyrazili na cestu, prošli Mezihoří a zkratkami přes lesy a luka směřovali k Týmově Vsi. Když se potěšili s rodiči, vydali se na zpáteční cestu. Pospíchali, aby co nejdříve byli u dětí, ale když procházeli lesem, zdálo se jim, že slyší vzdálené hýkání. Muž na ně nereagoval, ale ženě se zřejmě zdálo směšným a protože znělo jakoby z veliké dálky, cítila se bezpečná a hýkání beze strachu napodobila. To si ale dala!
V tu chvíli před ní stál hejkal, výtražně zahýkal, nešťastnici skočil na záda a držel se jí jako přišitý. Muž se neodvážil jí pomoci a tak s obtížným břemenem musela dojít až k jejich domku. Teprve tady hejkal jí seskočil ze zad, ale hned si všiml, že na dvorku si hraje jejich malý chlapec. „Za to, že ses mi posmívala si vezmu tvé dítě,“ zvolal a než se manželé nadáli držel dítě v náručí a zmizel v povětří.
Manželé byli zdrceni. Muž ženě vyčítal, že svým nerozvážným jednáním přivolala hejkala a tak přivodila na rodinu pohromu. Ve smutku jim plynuly dny. Třetí den po oné události vyšel muž na dvůr a co nevidí?! Pár metrů od něj si hrál jeho chlapec, jakoby se nic nedělo. Byl živý a zdravý. To prý sám hejkal vrátil rodičům jejich dítě, když už se nemohl dívat na jejich bolest.
Místní hejkalové prý byli bedlivými strážci lesa a zle trestali každého, kdo chtěl v lese zcizit něco od dřeva. Jistý chalupník o tom věděl, ale byl právě Štědrý den, a tak si myslel, že nebude tak zle, když přinese dětem vánoční stromek. Bylo už na večer, hajný byl doma u svých a tak chalupník myslel, že „je čistý vzduch“. V lese si vybral pěknou borovičku a spěchal domů, když se mu v patách ozvalo ono známé „hej – hej“, a hejkal začal do chalupníka bušit hlava, nehlava. Nakonec se šťastně dostal domů, ale bez stromečku a s četnými boulemi.