Když je slyšet zvon z nedalekého Stádlce, pak v nejbližších dnech bude pěkně. Když z Dobronic, zaručeně bude pršet. Počasí také dost kuriozně odhadují podle hučení jezů. Když je slyšet klokot vody pod jezem u mlýna Suchomela, bude hezky. Když doléhá hukot jezu v Dobronicích, nelze se na počasí spoléhat a raději prý počítat s deštěm. Zlé tu bývají i bouřky a podle pamětníků ty nejhorší přicházejí od západu. Jedna taková tu v roce 1932 zabila místního občana.
Dobřejice, původně Dobřejovice a v 16. století dokonce Dobřejovsko, původně patřila k zboží hradu Příběnice a od 16. století k Stádlci. Když je v roce 1535 od Víty ze Rzavého koupil Jošt z Rožmberka, byla ves držena k hradu Choustníku. Později část patřila opět ke Stádlci a část k Želči. Dnes jsou Dobřejice jednou z osad obce Malšice.
Podle místní tradice bylo v Dobřejicích šlechtické sídlo, ale historicky není doloženo. Lidové podání ho situovalo do míst, kde byl později postaven statek a kde se říkalo u Slechtů. Jižně od vsi, při bývalé hranici želečského lesa, byla objevena skupina mohylek nasypaných z hlíny. Při průzkumu, který prováděl J. V. Píč, bylo nalezeno popeliště a různé střepy. V lese někdejšího velkostatku byly v roce 1876 nalezeny mince ze třicetileté války a krále Matyáše.
Z novější historie stojí za zmínku, že za 2. světové války tu seskočili parašutisté. Dopadli do blízkého hájku. Dva přistáli bez problémů, ale třetí se zachytil o špičku stromu, spadl a zlomil si nohu. Místní jim pomohli a zachránili i jejich zraněného kamaráda.
Málo se už ví, že se v tomto krásném prostředí točily exteriéry filmu Proč nevěřit na zázraky, ve kterém si zahráli i někteří místní lidé.
Dobřejice jsou zajímavou vesnicí. Tak zvaní lufťáci její půvab objevili již na počátku 30. let. Místní občané si v roce 1934 začali dělat záznamy o jejich pobytu, a tak se zachoval zajímavý dokument o jednom období historie obce. Deset let předtím tu byla ustavena letopisecká komise, jejíž předseda a starosta obce pan Švadlenka svědomitě vedl kroniku. Díky ní se dovídáme o hrozné povodni, která v roce 1890 postihla kraj, i o strašlivém krupobití o šest let později.
V dávných dobách, kdy v Čechách nebyl vlk zvláštností, lidé přemýšlěli, jak by zamezili tomuto lovci, aby jim škodil. Proto v lesích vykopávali jámy, které zamaskovali a čekali, až se do nich vlk chytí. Nebyl to právě efektivní způsob, jak se zbavit škůdců, a někdy dokonce byl kontraproduktivní. To když některý občan si nevšiml zamaskované pasti a sám do ní spadl. Takový případ se stal i v Dobřejicích jednou o posvícení. Hrál tady známý dudák a když se pak v noci vracel domů, přehlédl nástrahu, spadl do jámy a marně se pokoušel z ní dostat. Když se v jámě porozhlédl, strnul! V jámě nebyl sám, byl v ní vlk! Zle vrčel a bylo zřejmé, že na nebohého dudáka zaútočí. Dudák věděl, že se vlkovi neubrání, a když se už loučil se životem, napadlo ho, aby mu zahrál.Už při prvních tónech bylo zřejmé, že se hraní vlkovi líbí. A tak dudák hrál až se stromy zelenaly a vlk zbožně naslouchal.
Ráno bylo lidem z okolí jámy podivné, že slyší dudy. Šli po zvukua brzy viděli, co se přihodilo. Vlka zastřelili a dudákovi pomohli z jámy.