Malér nastal až v roce 1993, kdy byl vybrán jako jedna z deseti možných lokalit, kde by mohlo být zřízeno úložiště vyhořelého jaderného paliva. Jak už jsme si v poslední době zvykli, „odborníci“ lokalitu doporučili i proto, že podle nich by tu nebylo třeba nikoho vysídlit. Přitom cudně „opomněli“ osadu Na Vrších, která je od zmapované oblasti vzdálená jen pár desítek metrů, ale i další vesnice. Občanské iniciativy se ale nedaly, a tak vše dobře dopadlo – Karlovka byla zachráněna a s ní i několik vesnic, k nimž patří i blízké Dědice.
Dědice jsou starožitnou vsí. Dokonce jedna z místních, dodnes tradovaných pověstí tvrdí, že v pradávných časech stávaly v lese, kde se říká Ve Velkom. Protože ale skoro všichni její obyvatelé zemřeli při jedné z morových ran, ti co přežili, odešli nedaleko a vesnici Dědice založili v místě, kde je dnes. Starobylost vsi dokládá i to, že tu už ve 14. století bylo vladycké sídlo.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1318, kdy tu je vzpomínán jistý Řím z Dědic, který byl panem Petrem Vokem volán k zemskému soudu, protože se společníkem způsobili nějakou škodu. Na začátku 15. století část vsi přináležela panu Těmínovi z Těmic, ale v roce 1587 mu už patřila ves celá i s krčmou. Pak se tu vystřídalo několik jiných držitelů, až ves v roce 1691 koupil majitel mladovožického panství František Ferdinand Khuenburk.
Jistě není nezajímavé, že v Dědicích byl stateček slavného českého rodu Jenšíků z Ježova a měl zde i kořeny prastarý rod Martinů, z nějž pocházel praděd spisovatele Františka Kubky – Vojtěch Martinů. Spisovatel svému rodu, zejména pak dědečkovi, věnoval knihu, ve které vysledoval život posledních čtyř generací, t.j. od třicátých let 19. století až do roku 1945.
V tomto kamenitém, dá se říci bramborovém kraji, není lehký život, a proto se tu mnoho věcí nemění. Dokadem toho je stařičká katastrální mapa pocházející z doby Marie Terezie, která téměř odpovídá současnému stavu. Některé rody tu jsou připomínány už velice dávno, o čemž svědčí i místní pojmenování Kořínkovo, Šťasnovo a další.
Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby v tak romantickém kraji nežily pověsti. Tak například na místě, kde ves původně stávala, bylo později zřízeno mrchoviště. To mnoho lidí považovalo za jeho znesvěcení. Jejich obava se potvrdila, když se po nějakém čase na onom místě začal objevovat modrý plamínek. Zjevil se vždy o půlnoci, ale brzy zase zmizel. Příští rok i další léta se nic zvláštního nedělo, až se plamínek znovu objevil. Bylo to přesně šest let poté, co se objevil poprvé. Od té doby se objevuje v pravidelném šestiročním období a nikdo neví, co to znamená. Dnes už lidé plamínek nesledují hlavně proto, že nikdo vlastně neví, který rok je oním šestým.
V blízkém lese se jeden čas ohlašovalo zcela jiné strašidlo. Nikdy ho nikdo neviděl, ale mnoho lidí ho slyšelo. Projevovalo se chechotem, který se z ničeho nic začal pojednou šířit lesem. Smích byl tak nakažlivý, že se musel rozchechtat každý, kdo ho uslyšel. Jak známo, smích je zdravý, ale v jednom kuse nesmí trvat dlouho. A to se právě dělo, že lidé měli až dojem, že je chce strašidlo uchechtat k smrti. Jak se strašidlo objevilo, tak i zmizelo a dá se říci, že místní lidé si skutečně oddychli.