Netušil jsem, že se mnou odchod Václava Havla tak zamává, dozvídám se o jeho úmrtí až v neděli večer a najednou mi hlavou probíhá všechno, co jsem prožíval jako stávkující vysokoškolák, atmosféra na Václaváku, na Letné, ve městech a obcích, kam vyrážíme se spolužákem Zdeňkem Bezecným, kapsy nadité letáky, vysvětlujeme lidem, o co nám jde, noční razie SNB, ruce na kapotě, šacování, k ránu se dozvídáme o zatčení několika kamarádů.

S Michalem Koreckým odjíždíme vlakem do Prachatic na gymnázium, tam už v ředitelně sedí místní komunističtí papaláši, ředitel školy a jedna redaktorka místního plátku. Ptá se mě, jestli si jsem vědom, že jsme zmanipulováni západními vysílačkami. Nesmysl. Ředitel nás nechává vykázat z budovy. Esenbáci nás vedou k nádraží, máme ihned odjet z města, utíkáme jim a vracíme se ke gymplu, masivní dveře jsou uzamčeny, stejně i všechny východy. Studenti včele se Samem Vokurkou nás pouštějí oknem na WC. Vedou nás do tělocvičny, kde už komunisté vysvětlují mládeži, co se v republice děje. Jejich verze se od té naší diametrálně liší. Vítá nás nadšený aplaus studentů. Jediný, kdo nás zve k řečnickému stolu je kupodivu čerstvě zvolený okresní tajemník KSČ.

Vidím Václava Havla na balkóně nad náměstím, jeho fotografie s nápisem Havel na hrad jde z ruky do ruky. Pak odlétám s básnířkou Světlanou Burianovou do Moskvy. Dostáváme nabídku studovat na Literárním institutu Maxima Gorkého. V rámci studia ovšem musíme složit zkoušku z marxismu-leninismu, to je důvod k odmítnutí nabídky.

Jsem v pokoji hotelu Pirin. Venku je strašný mráz. V televizi sleduji přímý přenos z Vladislavského sálu. Václav Havel je zvolený prvním demokratickým prezidentem. Chci zpívat a slavit. Volám naší překladatelce Nataše, budeme spolu celou noc zapíjet Havla, před tím mě ovšem odchytne jistý arménský student, má skvělé červené víno, taky sleduje přenos z Prahy. Společně píšeme gratulačku Václavu Havlovi, mám jeho adresu od jednoho pražského novináře. Jsem šťastný a nic na tom nezmění ani moskevský taxikář, říká: „U vás a revoluce? To u nás poteče krev, a to je revoluce!“ Ani nic nezmění fakt, že omylem jedu na opačný konec města a Nataša mě bude čekat čtyři hodiny venku na mrazu, ani to, že mi ukradnou v metru hodinky. Jsem šťastný, že je Havel hlavou republiky, jsem šťastný i teď, i když se mi chce brečet.

DAVID JAN ŽÁK
Autor je spisovatel