Všechny naše diváky známe osobně, říká Jan Vozábal

Český Krumlov – Že je člověk v sídle Thálií, vnímá i na toaletách: pánské mají nápis Romeo, dámské Julie. Ředitel říká, že jsou jedna velká divadelní rodina a zní to věrohodně: na ulici se co chvíli s někým zdraví. Městské divadlo Český Krumlov slaví v těchto dnech 20 let existence. A místo opulentních tabulí slaví hlavně se svými návštěvníky. „Máme diváky zkušené, vnímavé a většina divadel, která přijedou, nám k takovému publiku blahopřeje,“ říká dvaačtyřicetiletý Jan Vozábal, který divadlu šéfuje 13 let.

Neznám moc pracoven ředitelů divadel, kteří by tam měli dvě kytary a mandolínu. Hrajete 
v kanceláři často?
Zahraju si, když se připravuju na hraní s kapelou. Ale na velké muzicírování není 
v práci čas, spíš si hraju doma.

Krumlov má prostě ve všem své specifikum. „Vaše" divadlo teď slaví 20 let. Na jeho místě dříve stávalo kino. Byl jste tu někdy na filmu?
Několikrát, ale v raném dětství, tak mám jenom mlhavé vzpomínky… Někdy v roce 1988 se začalo uvažovat o rekonstrukci na divadlo, ta trvala do roku 1993, v červnu divadlo otevřelo. Pro mě to bylo něco zvláštního, protože jsme dlouho chodili kolem budovy, která se opravovala, dovnitř vjížděly obrovskými dveřmi náklaďáky… V průběhu stavby se dovnitř moc lidí nedostalo, takže nás jako návštěvníky překvapilo už to, jak je divadlo hezky udělané.

Kdy jste se stal z návštěvníka ředitelem?
Když divadlo provozoval Svatopluk Jedlička, měli jsme s Pavlou Kuchtovou agenturu a starali jsme se o Slavnosti pětilisté růže. Vzadu jsme měli pronajatou kancelář – dnes je tam kostymérna – a zajišťovali pro divadlo část programu. 
V polovině roku 1996 převzala divadlo do své správy obecně prospěšná společnost, kterou založilo město. Svatopluk Jedlička měl problémy ekonomického rázu, byl odvolán, přišly spory kvůli majetku a potom 
v roce 1997 ředitel Jiří Pokorný. V roce 1999 byl odvolán 
a správní rada mě oslovila, jestli bych divadlo na dobu dočasnou nevedl. Řekl jsem ano, trvalo to tři čtvrtě roku, pak jsem se přihlásil do výběrového řízení a od 1. března 2000 jsem ředitelem.

To se vám dočasnost docela protáhla. Jak je těžké se v Českém Krumlově, městě nabitém kulturou, prosadit?
Já s nadsázkou říkám, že divadlo se dá hrát většinou jen v budově, která je na to zařízená. A že takový dům je 
v Krumlově jenom jeden.

Ale hudba se hraje leckde.
Hudební žánry jsou něco jiného. Dříve jsme dělávali koncerty v sále, kam přišlo 
200 lidí, dnes už to tak běžné není. Přijdou, ale to už musí být interpret, který by někde 
v restauraci nevystoupil.

Na koho jste měli naposledy plno?
Na Karla Plíhala nebo Radůzu. Osobnosti, které oslovují velký počet lidí. Potom máme klub s kavárnou, kde je 
70 míst, a tam děláme jazzové nebo folkové koncertíky. Značku klubu Ántré vybudoval Míra Kleňha. S novým provozovatelem se o dramaturgii bavíme, ale stále máme záměr nedělat to, co ostatní.

V kavárně mě zaujala akce známá z Prahy, Zavěšené kafe, které komukoli neznámému někdo předplatí. Chytlo se to?
Včera jsem tam zrovna seděl, dával jsem si kávu a viděl jsem, že je tam asi osm zavěšených kafí.

Je vidět, že z divadla se stala komunita.
To jsem vždy chtěl, aby divadlo nežilo, jen když se hraje představení. Lidé mohou zajít na kafe, na koncertík, na deskové hry, Krumlovští pištci si udělají zkoušku ve foyer…

Jaký je váš typický divák?
Máme pravidelného diváka, který chodí jednou až třikrát za měsíc a vytváří naši divadelní rodinu. Přes 300 předplatitelů. Jak jsme malé město, tak všechny diváky známe osobně. Před pár lety jsme si dělali průzkum, jaký je náš průměrný divák. Vyšlo nám, že žena kolem 50 let. Tedy střední a starší generace. Máme diváky zkušené, vnímavé 
a většina divadel, která přijedou, nám k takovému publiku blahopřeje. Říkají, že se jim nestává často, aby diváci přečetli i jemnou ironii.

Sledujete divácké trendy?
Každé divadlo musí brát ohled na to, jaké má publikum. Musíte vědět, co je pro něj ještě skousnutelné, a co ne. S Jiřím Pokorným – kterého si vážím jako dramaturga a jako ředitel jsem mu hned nabídl místo – jsme si říkali, že nebudeme dělat žádné extravagantní záležitosti, ale budeme se snažit v každém cyklu přivézt jedno představení, na které by diváci normálně nepřišli. Dnes sem s úspěchem jezdí soubory, které zde měly na začátku nulovou návštěvnost, třeba Divadelní spolek Frída.

A co zdejší publikum neskouslo?
Měli jsme tu například nějakého Harolda Pintera od hradeckého divadla, to bylo hodně těžké. Někdy to může být i Shakespeare, který je udělaný zajímavě a současně, ale některé konzervativnější diváky neosloví.

Krumlovské divadlo stálo společně s Prachaticemi také za projektem Kašparův jihočeský víkend. Funguje dodnes?
Kašpar je dokonce spojen se začátky divadla v Krumlově, protože v roce 1993 byli zrovna po škole a několik měsíců tady v Krumlově zkoušeli. O jihočeském víkendu odehráli tři, čtyři představení, dělávali 
i takzvaný Nočník. Jezdí sem doteď, pravidelně na jaře, jen už je těch představení méně.

Vy znáte divadlo i jako herec souboru Českokrumlovská scéna. Jak se vám „doma“ hraje?
Skvěle (úsměv). Je to důvěrně známé místo, domácí publikum, a když pan ředitel hraje – většinou mám trošku vyšinutější role – každého to pobaví. Ale má to ještě jiný rozměr. Jsme na zkoušce, všichni si užívají, ženské napečou buchty a já koukám, jestli všichni zamykají, zhasínají, jestli není otevřené okno… Pořád se cítím jako v práci.

Nakolik se do fungování divadla promítla krize?
Rozpočet máme zhruba deset milionů a loni jsme měli soběstačnost 52 procent. Paradoxně v roce 2008, kdy se začalo mluvit o krizi, jsme zaznamenali nárůst předplatitelů. Krize má ale vliv: zvyšují se ceny energií a my nemůžeme reagovat, protože příspěvěk města se již několik let nezvyšuje.

Ani o inflaci?
Ani o inflaci. Již čtyři roky máme zmražené mzdy. Ale když vidím, jak se škrtá v jiných odvětvích, vůbec si nechci stěžovat. Snažíme se dělat doplňkovou činnost, pronajímáme divadlo, z toho dotujeme nevýdělečnou část. Nejsem zastáncem velkých škrtů: škrtat se dá všude, ale ochromí to činnost. Nebudeme nic rušit, jen si víc hlídáme ekonomiku. Ale krize: kdyby naši předkové před 400 lety zjistili, čemu říkáme krize – že není růst tři procenta, ale jen 0,5 – tak by řekli: jste magoři.

Ředitelem jste 13 let. Zažil jste nějaké tlaky na vaše odvolání? Leckdo vás kritizoval po ekonomicky neúspěšném koncertě Alana Stivella.
Myslím, že ne. Ekonomiku se snažím dělat svědomitě. Občas jsou někde vyšší náklady, stačí, aby byla delší zima jako letos, a až přijde faktura za plyn, budou náklady o sto tisíc vyšší. Ale dlouhodobě hospodaříme zodpovědně.

Pomáhá vám v jednání s politiky to, že jste zastupitelem za ODS?
Pomáhá mi ještě jeden důležitý korektiv, a tím je správní rada. Nejsem samovládce, 
a jsem tomu rád. Co se týče zastupitelstva, nemyslím si, že bych toho zneužíval, jen někteří lidé jsou přístupnější, berou mě jako partnera, a ne jako podřízeného. Ale divadlo je apolitické a pro všechny. Politiku sem vůbec nezatahuji, snažím se být profesionál.

Je fakt, že žádné modré ptactvo tu nevidím. A profesionálů hodně: skvělý dramaturg Jaromír Hruška, špičkoví zvukaři Bohumír Kabeš a Karel Dřínek. Pojďme dál: vyberte vaše tři zásadní zážitky, spjaté s divadlem.
Když za mnou přišli ze správní rady, jestli bych to dočasně vzal, to byl drsný zážitek, chtěli to vědět do druhého dne. Stál jsem na Lazebnickém mostě a řekl si, že když to nezkusím, nebudu vědět, jestli na to mám. Pak jsem půl roku chodil do práce bílý jako stěna – nikdy jsem nebyl profesionální ředitel a necítím se tak ani dnes. Zažili jsme samozřejmě i spoustu pozitivních věcí: když je hezké představení a lidé jsou spokojení, hezký pocit jsem měl, když jsme 
v roce 2010 dostali za Slavnosti pětilisté růže cenu Akce roku, přičemž jsme ani nevěděli, že ta soutěž probíhá. A minulý rok jsem po Slavnostech pozval zaměstnance na oběd. Oni řekli: my ti chceme, šéfe, taky poděkovat, tak se otoč. Otočil jsem se… a dostal jsem psa, štěňátko Barču. Nikdy jsem psa neměl, tak jsem oněměl. Prý abych pořád neseděl v divadle a taky se proběhl venku. Od té doby se hodně naběhám.

Máte sál, klub, foyer na výstavy fotografií, letní terasu. Kam se může divadlo rozvíjet dál?
Teď pro nás bude důležité vychovávat si mladého diváka. Založili jsme dramatický kroužek, děti mají na pohádky vstup zdarma, nabízíme školám prohlídky… Chtěl bych taky zlepšit zpětnou vazbu 
s diváky. A další budoucnost jsou aktivity v klášterech.

Jak 20 let divadla oslavíte vy?
Nechceme z toho dělat bombastickou záležitost, ohňostroje a vykřikovat do světa, že máme 20 let. Slavíme s těmi nejdůležitějšími, s diváky. Ukážeme, že se u nás pořád něco děje, a posíláme vzkaz: choďte sem, má to smysl.