Ani chodník do jejich domu nevede. Možná z obavy. O Tereze Čihákové, dnes Jeníčkové, se totiž v médiích píše jako o nejkrásnější české spisovatelce. Zda-li to platí, nechť posoudí ten, kdo zná všechny české spisovatelky, ale nepopiratelnou krásu mladé ženy zdobí především její talent. Výrazně na sebe svými dvěma romány dokázala upozornit ve věku, kdy se jiní teprve rozkoukávají. Třicet jí bude až v červenci příštího roku.

Teď píše svůj soukromý román. V českokrumlovské porodnici před měsícem přivedla na svět svého druhého syna Christiena Jiřího.

Podle čeho jste vybrali to neobvyklé jméno?
Už u prvního syna jsem váhala mezi Sebastianem a Kristianem, a teď, když manžel má dceru Kristýnu, jsme K zaměnili za Ch.

Přijala jste příjmení po manželovi, budete jím podepisovat i nové knihy?
Docela jsem nad tím přemýšlela a usoudila, že knížky budu vydávat jako Tereza Čiháková, ale oficiálně jsem Jeníčková.

Jste Pražačka, teď žijete v Táboře, ale rodila jste v Českém Krumlově. Spojuje vás něco s Krumlovem?
Pouze to, že ředitelem českokrumlovské nemocnice je náš rodinný kamarád. Proto jsem chtěla k němu, abych se cítila dobře.

Nějaký čas jste bydleli v Táboře a teď jste si pořídili dům za městem, daleko od lidí. Jak se Pražačka sžívá se samotou?
Z Prahy to byl docela skok. Už Tábor mi chvílemi připadal velice specifický. Mám na mysli povahu lidí. V Praze je větší anonymita a ta člověku poskytuje větší klid. To jsem klidně mohla venčit psa v teplácích a nenalíčená a i ostatní pejskaři na tom byli stejně. Tady na sebe člověk musí víc dbát, protože je víc vidět. Lidi totiž tady mají tendenci se víc pozorovat.

Poznávají vás už na ulici? Vědí, že proti nim jde úspěšná spisovatelka?
Jak kdy, někdo mě už zaregistroval.

Není pro vás skličující, že teď jste často sama jen uprostřed lesů a nikde nikdo?
Není, já jsem sem vyloženě chtěla. Jsem poměrně vlk samotář a mám hrozně ráda klid a samotu. Proto jsem tíhla po domě, který bude stranou od lidí. Víte, i když je v Praze spousta lidí, tak tou anonymitou tam máte samotu.

Nebojíte se, že odchodem z Prahy utrpí vaše kariéra?
Teď mi to nevadí, myslím, že minimálně čtvrt roku si k psaní ani nesednu. Nějakou dobu přece jen bude trvat než se s miminkem zaběhneme a všichni dohromady sžijeme. A pak zase začnu a budu dál vydávat knížky.

Už máte nějakou představu o další knize?
Mám, a dokonce už ji mám rozepsanou. Sice jsem původně plánovala, že ji ještě před porodem stihnu dopsat, ale přišla do toho rekonstrukce a přístavba domu, tak už jsem neměla ani čas a ani sílu. Ale určitě ji chci dopsat.

Tak alespoň naznačte, o čem bude.
Jmenuje se Střílej a je o nájemném vrahovi, který byl za vraždu odsouzen na pětadvacet let. Děj je na základě skutečné události, kdy jsem si jednou takto odsouzeného člověka vyslechla. Ten jeho příběh mne fascinoval. Knížka bude trochu psychologická, protože je překvapivé, jak člověk, jenž dokáže někoho až brutálně zavraždit, může žít normálním životem. Mít rodinu a fungovat jako každý jiný člověk.

Vy jste se s ním setkala osobně?
Ano, měla jsem možnost s ním posedět a povídat si, protože už je na svobodě. Předesílám, že Ivan Jonák, byť jsem se s ním taky setkala, to není (smích). Jmenovat ho ale raději nebudu. Zpočátku jsem nevěděla, že je vrah, seznámili jsme se přes mého kamaráda, s nímž jsem seděla v baru a on si k nám přisedl. Byla dobrá atmosféra a on začal povídat.

To tam na vás jen tak vybalil, že je vrah?
Jo, já si totiž myslím, že v kruzích, ve kterých se pohybuje, to o něm všichni vědí a pro něj už to není tabu. Odseděl to, tak nic neřeší.

Už v knize Co muži vzali a dali se zabýváte násilím a kriminalitou. To je téma, které vás přitahuje?
Ano, začala jsem si kupovat krimi časopisy, protože mne zajímalo, jak tito lidé všeobecně uvažují, jakými životy žijí. Pro mne představa násilí je tak strašná, že se mi o něm špatně píše, protože si nedovedu představit, že někdo třeba dokáže ženu polít kyselinou. Proto jsem se do hlavní hrdinky celkem těžce vžívala, neboť já bych se v drtivé většině chovala jinak. Proto jsem měla takové rituály, například dvě hodiny jsem jen seděla a snažila se vžít do postavy a teprve pak jsem mohla psát. Takhle postupuju i u Střílení: jak žili před vraždou, proč to udělali, jestli pro peníze nebo měli nějakou úchylku, z jakého sociálního prostředí pocházeli. A já mám vlastně v hlavě ještě čtvrtou knížku, postavená už je do posledního puntíku. Jmenuje se Sněžní muži existují a jde taky o psychologický román postavený na skutečné události.

Kde se odehrává?
Na Uralu v roce 1938, kdy za záhadných okolností zemřelo osm studentů. Pídila jsem se po informacích a zjistila, že to má několik vysvětlení. Od ufo přes yettiho až po masového vraha. Všechna mi přišla zvláštní až mne napadla úplně jednoduchá varianta, jak se to mohlo stát. Ale to už nebudu prozrazovat. Mám k tomu všechna fakta, jich se budu držet, ale podám je svým způsobem.

Kdy jste napsala svou první knížku?
To mi bylo šestnáct, byla to detektivka a jmenovala se Marvin. Od dětství jsem totiž byla posedlá příběhy Stephena Kinga. Dodnes ale leží v šuplíku a nikdo ji neviděl. Třeba ji jednou vydám, až nebudu mít nic jiného po ruce.

Učil vás někdo, jak se má děj knihy stavět?
Vůbec ne a můj nakladatel říká, že jsem hrozná, ale že mám dar vyprávět příběhy. S první knížkou mi neskutečně pomáhal a hrozně moc jsme škrtali. Děj stavím od konce, to je pro mě jednodušší. V hlavě mám vždycky začátek a konec a až při psaní dotvořím prostředek.

Na co se teď kromě Vánoc těšíte?
Na mlýn, který manžel koupil v Černovicích, kde chceme mít kozy a klokany a budu tam jezdit s dětmi.