Byl v nemilosti minulého režimu. Když předloni chystal svou bilanční knihu fotografií Ejhle člověk, spěchal. Současný režim už mu sice nezakazuje cestovat, zato ho zradilo zdraví a vypadalo to, že se knihy nedočká. Neduhy se naštěstí poněkud vstřebaly.

Fotograf oslavil 26. března své 73. narozeniny a zase chodí s fotoaparátem na krku. Výborná příležitost popovídat si o knize, která, doufejme, není poslední. Respektive o textech, jimiž své snímky proložil. Hned první pojednává krátce o tom, co předcházelo zrodu originálního fotografa ženských aktů 70. a 80. let. Myslím si však, že by si tahle životní etapa Járy Novotného zasloužila několik doplnění. „Pokusme se o to,“ souhlasil oslavenec.

Když čtu body vašeho životopisu, vybavuje se mi epigram K. H. Borovského: „V nouzi radu dá ti každý  dobrý  přítel,  ale  málokterý dá ti mouky pytel.“
Ten epigram se na mě hodí. Celý můj život je totiž permanentní řada průserů. Vždycky jsem se nějakým způsobem odlišoval od lajny běžnosti, kterou okolí očekávalo.

Dělal jste to záměrně?
Ne. Snad jsem měl jen víc citu než ostatní. Ale okolí mi to dávalo patřičně na vědomí. Hlavně děti ve škole. Kdo někdy byl třídním otloukánkem, ví, co to znamená.

Jaké jste měl tehdy zájmy?
Strašně rád jsem maloval. Sám pan učitel mamince doporučoval, abych šel studovat na bechyňskou keramičku. Jenomže tehdy byla dost těžká doba a doma usoudili, že bude jistější, když budu mít řemeslo. Vyučil jsem se tedy strojním zámečníkem. Ale nebyl jsem šťastný. A navíc v učňáku křivdy od kluků přibývaly.

A pak kluky čekala vojna. To asi bylo to nejhorší, viďte?
Vůbec ne. Jsem rád, že jsme se k tomuhle tématu dostali, protože můžu konečně vyprávět vesele. Sloužil jsem v Jindřichově Hradci. Místní posádka neměla vojenskou hudbu, a tak lampasáci rozhodli, že by aspoň záklaďáci měli utvořit nějakou reprezentativní kapelku. Zrovna když jsem přišel první den do přijímače a jedl jsem párek na uvítanou, objevil se v jídelně mazák a povídá: „Kluci, nehrajete někdo na něco?“ Přihlásil jsem se: „Já! Na klarinet.“ „Klarinet máme.“ „Zvládnu i bicí.“ „Tak pojď!“ A už jsem zapadl do kapely. A zatímco mazáci kroutili služby, já jako bažant šel hrát s kapelou jezeďákům na dobírky a baštil jsem tam jitrnice.

Najednou vás tedy někdo uznával za to, co ve vás je…
To byl úplně nový, osvobozující pocit. Nezáleželo na tom, jestli maluju nebo hraju, hlavně že se můžu nějak vyjádřit. Kapela měla široký repertoár a každý si v ní zahrál, co měl rád. A hlavně – lampasáci byli nadšení. Měli jsme tam velitele pluku a ten byl úplně stejný jako Švandrlíkův major Terazky. Východňár typu „čítať, písať neviem, ale vojnu vám urobím“. Když se občas ožral, vždycky ještě přišel s ostatními lampasáky do důstojnické jídelny a my jim hráli k dalšímu hodování. Terazkymu se při jedné takové chlastačce zastesklo po rodném Slovensku a zapálil vatru. Normálně na parketách, v jídelně! A lampasáci skákali přes plameny do rytmu mého bubnování! Podobných příhod – nepočítaně. Do civilu jsem pak přišel jako úplně jiný člověk. Navíc začínala 60. léta a všechno bylo trošku svobodnější než dřív.

A vaše profese zámečníka?
S tím se nedalo nic dělat. Ano, moje práce patřila sezimoústeckému podniku Kovosvit. Dokonce jsem si udělal i maturitu. Ale můj volný čas, ten patřil jen mně. Tytam byly mindráky z dětství. Už jsem věděl, že něco ve mně je. Bubnoval jsem v kapelách a dokázal jsem i nadchnout kamarády, abychom založili v Sezimově Ústí divadelní soubor.

Proč tuhle etapu neuvádíte ve svém životopise?
Ona dlouho netrvala. Předvedli jsme jen dvě premiéry. První proběhla bez problémů. Z textů druhé hry nám cenzoři vyškrtli třetinu a ze třetí hry dvě třetiny. Vyhodili ty údajně nesocialistické věci. A tak jsem se na divadlo vykašlal. 

Proto jste se dal na focení?
Jo, tak nějak to začalo. A publicistiku k tomu. Psal jsem v roli dopisovatele do táborského týdeníku Palcát. Mojí doménou byly úvahy, ke kterým jsem připojoval fotky. A taky jsem psal pro podnikové noviny Kovosvit. Občas se mi   něco   podařilo   umístit i v Jihočeské pravdě a větších novinách. Šlo to krásně až do –

Jednadvacátého srpna 1968?
Jé, tehdy se psalo výborně! V roce po okupaci jsem otiskl svoje stěžejní články. Psal jsem je hlavně do kovosvitských novin. Tehdejší cenzurní hoši se o malé noviny ještě nezajímali. Husák už byl u moci, a já v klidu psal proti jeho politice. Před ročním výročím vpádu vojsk jsem s kolegy množil letáky, ve kterých jsme vyzývali ke stávce na 21. srpna. Rozhodili jsme je po fabrice, a nic se nám nestalo.

Kdy to skončilo?
Právě toho 21. srpna 1969. Předtím se mezi lidmi mluvilo, že se v Praze chystá demonstrace k ročnímu výročí okupace. Jenomže teď  už moje vyprávění bude smutné. Moc se mi do něho nechce. Kdykoliv totiž mám nějakou životní trampotu, vždycky si vzpomenu na to, jak mě na Václaváku zatýkali a řezali do mě. Pak se mi to několik dní vrací ve snech, až se z toho budím.

Ale když to nezaznamenáme, už se to třeba nikdo nedozví…
Tak dobře, já to teda rozmatlám. Tu pražskou demonstraci jsem si chtěl nafotit a reportáž pak dát do novin. Ve středu 20. srpna večer jsem se spolupracovníkem z Kovosvitu Karlem Grossmannem vyrazil vlakem do Prahy. Že se něco semele, bylo jisté. Pod Muzeem stály kordony českých soudruhů milicionářů se samopaly. Češi proti Čechům. Foťák jsem měl v kabele, takže jsem jejich pozornost neupoutal. Když jsem byl od nich dál, fotil jsem. Lidé se tam hemžili, hlavně mladí, tvořili skupinky a začínali stavět barikády.

Proti komu?
Čekali, že na ně přijedou Rusáci v tancích. V noci jsem si vzal taxíka a jel jsem přespat ke strýčkovi do Břevnova. Že já blbec u něj neschoval nafocené filmy! Ráno jsem je hodil do kabely a vzhůru na Václavák. Bylo asi tak devět hodin. Lidi se tam zase hemžili, milicionáři koukali a nic. Fotím a najednou v hledáčku vidím, tamhle někoho rafli policajti a už ho vedou, tamhle taky, a tak to cvakám a cvakám, a najednou jau!, pecka do hlavy. A další do zad. Pendrek jen svištěl. Dva policajti u mě, každý mi zkroutil jednu ruku, ječíš bolestí, oni vědí, jak na to, a už mě táhli nahoru k Muzeu, kde měli antony. A tam – „Co ten foťák? Dej to sem! I tu kabelu!“ Vytáhli film z foťáku a všechno mi zabavili. „A padej do auta!“

Kam vás vezli?
Netušili jsme. Větrákem ve stropě jsem jen zahlédl, že jedeme kolem Národního divadla. Později jsem se dozvěděl, že nás odvezli do Bartolomějské. Tam nás vyhnali z auta a udělali uličku na dvoře. To znamená, že z obou stran stáli policajti se psy a my tudy museli proběhnout. Přitom do nás řezali pendreky hlava nehlava. Dostali jsme se do nějaké místnosti, tam jsme si museli stoupnout čelem ke zdi a rozpažené ruce opřít dlaněmi o stěnu. V zádech samopaly. Až po pěti hodinách jsme si směli sednout. Já si uvědomil, že mám v kapse papírek s adresami přátel,  čehož  si  nevšimli. „Můžu na záchod?“ Policajt mě dovedl ke dveřím WC, ale naštěstí jsem za sebou směl zavřít. Ten papír jsem zbaštil, ani nevím jak. Pak nás vyslýchali a večer zase další uličkou do antona a zase rány. Vyhodili nás na Pankráci, tam zase ulička, pendreky, a do cel! Někteří kluci měli tělo jedno jelito vedle druhého.

Jak to na cele vypadalo?
Měla kapacitu pro dvě osoby, a nás tam narvali šestnáct. Takhle nás tam nechali týden. Všichni jsme pořád buď  jen stáli nebo dřepěli. Nejnepříjemnější ale bylo, když si tam člověk musel mezi ostatními sednout na záchod a vykonat potřebu. Po týdnu několik lidí propustili a my ostatní začali chodit na výslechy. Za mnou jezdili estébáci z Tábora. Klasická dvojka. Jeden hodný, ten nabídl cigaretu. A druhý zlý. „Ty už máš rodinu, že jo? Přiznej se, jinak ji nikdy neuvidíš!“ A ukázali výstřižky mých článků za poslední rok. Jenže za ty měli odpovědnost šéfredaktoři. A tak vytáhli letáky z Kovosvitu. „O tom nic nevím.“ „Přiznej se! Jinak nevylezeš z kriminálu! Žena se s tebou rozvede!“ Chtěl jsem to vydržet, protože jsem byl přesvědčený, že mě musejí brzy pustit, vždyť jsem byl jen zadržený. Správně nás měli přece držet jen 48 hodin. Ty dny navíc jsem přičítal policejní zvůli. Ale po týdnu přišel bachař na celu a povídá: „Jo, ten váš slavnej Dubček, ten vám to podepsal na tři neděle, že tady budete smrdět.“ A my opravdu smrděli jak kanálové. Celou dobu jsme se nesměli umýt. 

Nenašel se mezi dozorci někdo, kdo vám byl ochotný pomoct?
Pomoct přímo ne, ale ne všichni byli zlí. Sami byli překvapení, jak máme výslechy dlouhé a jak odtud chodíme zdeptaní. Netloukli nás, tedy aspoň mě ne, ale byl to příšerný psychický teror. Jednou když mě dovlekli v mrákotách na celu, kamarád povídá: „Bachař ti tady nechal jabko.“ Jiný bachař mi zase třeba řekl: „Vedle vás na cele je pan Škutina.“ Jenom proto, aby mě nějak potěšil. Zato jiný mi omlátil hlavu o zeď  za to, že jsem se na cele bez dovolení podíval z okna.

Vydržel jste zapírat?
Nevydržel. Nakonec jsem se k těm letákům přiznal. Nechali mě na Pankráci sedět celé tři neděle a pak na mě uvalili vazbu. Paragraf 100, pobuřování. A šup do vězení do Budějovic. Tam jsem se konečně mohl umýt. Šel jsem na celu mezi zloděje a vrahy.

A co vaše rodina?
Až do prosince o mně nic nevěděli. Později mi manželka vyprávěla, jak po týdnu, co jsem zmizel, jela na policii na Pankrác, jestli o mně něco nevědí. Nic jí neřekli. Ale mně už estébáci tvrdili, že si začala vztah s mým kamarádem.

Kdy jste měl soud?
Právě  v prosinci.  Chtěl jsem se hájit sám. Jako Goya před inkvizicí. Den před soudem jsem odmítl advokáta. Ale ten dobrý člověk mi řekl: „Oni mají moc, a tudíž i pravdu. Nejste Hus, abyste se nechal upálit. Hus neměl ženu a dítě. Vy ano. Budete zatloukat. Lidi z Kovosvitu dosvědčili, že nemáte s letáky nic společného. Já to uhraju na to, že z vás na Pankráci vynutili přiznání pod nátlakem.“

Věřil jste tomu?
Dalo mi to naději. Další den měl být soud a ráno přišel holič, že mě oholí dohola jako mukla. Říkám: „Ne, mě dneska propustí.“ Nechal mě být a ještě cestou k soudu se mi v antonu kvůli tomu chlapi z eskorty smáli: „Ostříháme tě zítra v kriminále!“ A pak začal soud. Budějovický samosoudce byl slušný člověk, kterého nový režim ještě neměl zpacifikovaného. Nakonec prohlásil, že mě soud pro nedostatek důkazů zprošťuje viny. V sále seděli lidé z Kovosvitu a taky moje manželka. Konečně jsme se viděli!

My vlastně končíme přece jen pozitivně…
No jo, vidíte! Koncem roku 1969 jsem vlastně ten „mouky pytel“ Havlíčka Borovského dostal od mnoha lidí. Dodnes jsem jim vděčný. Samozřejmě jsem si tehdy nedokázal představit, jak nepříjemná doba mě v dalších dvaceti letech čeká. Špiclování, zákazy… Nicméně to už je zapsáno a hlavně o tom vypovídá nálada mých fotografií z té doby. Ale ty mě pak proslavily.

Josef Musil