Krample na česání vlny, vývěsní štít punčocháře nebo obří soukenické nůžky. Skutečné unikáty představuje do 10. dubna volyňské Městské muzeum v tamní tvrzi. Expozice nese název Vandroval jest soukeníček podle písničky z Prácheňska, která připomíná, že každý tovaryš musel jít na zkušenou do světa.

Soukenictví na počátku 19. století živilo každého druhého obyvatele městečka o 180 domech. Výstava v prvním patře tvrze přibližuje proto především toto řemeslo. „V první polovině 19. století bylo opravdu na výši. Kromě soukeníků jsme zapojili další řemesla, která jsou s tím spojená: kloboučníky, punčocháře, barvíře a střihače sukna,“ řekl ředitel volyňského muzea Karel Skalický.

Návštěvník tak spatří mezi několika desítkami exponátů kolovraty, formy a pres na klobouky z rodiny kloboučníka Josefa Wiesera, vlněné punčochy, sukno použité na plédech, soukenickou štětku i truhlici volyňského soukenického cechu z roku 1847.

„Z těch opravdu unikátních věcí jsou tu postřihačské nůžky, které měří zhruba 110 centimetrů. Většinou se nezachovaly, je to kus železa, a když se přestaly používat, překovaly se v něco jiného, takže v muzeích moc nejsou. Tyhle mají ještě nožířskou značku IW,“ ukazoval v expozici Karel Skalický s tím, že klasických malých nůžek na stříhání ovčí vlny mají ve sbírkách kolem dvaceti.

Dalším raritním kouskem je takzvaná soukenická střela, což je de facto velký smyčec, kterým se kmitalo a vytahovalovlákno. Že jde vskutku o cennost, dokládá vyprávění soukeníka z Humpolce, jež je součástí expozice. Narodil se okolo roku 1870, a ačkoli v textu vysvětluje rukodělnou soukenickou výrobu, se střelou se už osobně nesetkal. Doplňkem výstavy, kterou muzeum připravilo díky svým bohatým depozitářům, jsou reprodukce grafik ze soukenické manufaktury v Horním Litvínově na Mostecku – z Volyně totiž nic podobného neexistuje.

Historie soukenictví ve městě sahá až do středověku, v 16. století se začal formovat cech. Zlatou érou pro něj znamenalo 18. a především první polovina 19. století. „Tato doba byla pro Volyni dobou příznivou soukeníkům a tkalcům, kterážto řemesla se zde následkem toho tak rozmohla, že s pomocným lidem takřka polovici města představovala. Avšak trvalého prospěchu z toho ani ona, ani město nemělo. Snad nikdo z nich ani sto cihel na opravu svého domu nekoupil, stavení nechali sejít. A když soukenictva zanechali, mnoho rodin zůstalo bez zaměstnání, a tedy bez chleba,“ zaznamenal kronikář Jan Augustin Hödl.

Po roce 1860 se řemeslo vytrácí, až zaniká úplně. Soukenickou valchu koupil tehdy koželuh. Z dílen mistrů soukeníků zbyly v muzeu části oděvů i kus černého sukna.