V Táboře si držíme svoji vietnamskou identitu, zároveň se chceme do české společnosti začlenit a snažíme se o to. Zaznělo v táborské knihovně při čtvrtečním setkání vietnamské komunity s veřejností. Jedno je už jisté: jsme Táboráci. Jen každý s jiným příběhem.

„Vůbec jsem nevěděl, kde vaše republika leží. Znal jsem jen seriál Třicet případů majora Zemana a filmy jako Adéla ještě nevečeřela. Zůstal jsem tu nejdřív z ekonomických důvodů, nyní je však Česká republika má srdcová země. Při hymně Kde domov můj mám husí kůži,“ říká Nguyen Ngocanh – v překladu dobré světlo, který od 90. roku podniká v Praze.
V Táboře ale začínal a stále se rád vrací. Na jih Čech přijel coby sedmnáctiletý mladík v rámci spolupráce socialistických zemí, učil se chemikem na sezimoústeckém Silonu.

„Táta mi řekl: Máš šanci vidět svět a ČSSR je naší spřátelenou zemí. Jeď. Buchty jsem si ale nebalil. Byli jsme chudí, byla jen rýže a nudle. Nyní se však Vietnam zvedá, i když ekonomické rozdíly mezi velkými městy a vesnicemi jsou stále propastné. Stát teď hodně podporuje školství a kulturu. Ví, že nejdůležitější je to lidské, duchovní,“ popisuje obchodník, který se v současnosti bojí konkurence ze strany rakouských supermarketů. A ani začátky neměl jednoduché, problémy měl s češtinou.

„Bylo strašně těžké se ji naučit. Už jen proto, že po příjezdu jsme měli jen tříměsíční kurz. Zbytek jsme se doučovali a stále doučujeme sami. Vždy si hledám nová slovíčka ve slovníku. Všichni se však snaží naučit česky. Myslí si, že je to klíč k budoucnosti,“ dodává Nguyen. Dokonce čte české knihy, zejména pohádky svým dětem.

Haléře za vzdělání

Jsou velice cílevědomí, pilní a vzdělání je pro ně prestižní záležitostí. Tak shrnuje vlastnosti vietnamského žáčka návštěvnice večera o Vietnamu Jarmila Picková z Tábora. S přítelem se o mladého Vietnamce jeden čas starala.
„Snažili jsme se mu vše ukázat, třeba skrze výlety. Byli jsme na hvězdárně, v Chýnovských jeskyních, představili mu obrázky Josefa Lady. Jsou nadšení pro vzdělání. Rodiče dají poslední peníze, jen aby ho děti měly a tím se začlenily do společnosti. To je rozdíl mezi Vietnamci a Romy, kteří tu jsou přes 500 let,“ vysvětluje bývalá učitelka Základní školy Husova.

Vietnamské děti tak většinou umí dva až tři jazyky. Mnohdy jsou premianty tříd. „Rodiče je k tomu motivují. Hodně z nich je vysokoškolsky vzdělaných, i když ve finále dělají kvůli nedostatku příležitostí v obchodě. Musím však dodat, že i mezi nimi se najdou lajdáci,“ podotýká Picková. Milan Hejda doplnil, že cností je u nich disciplína.
„Přečetl jsem už tak padesát knížek, hlavně Asterixe, Garfielda a mám rád Čtyřlístek. Harryho Pottera mám radši zfilmovaného. Do knihovny chodím každý den. Jen teď si nemůžu nic půjčit, stále dlužím knihu Pokémoni,“ uculuje se devítiletý Filip Nguyen. Umí výborně česky, vietnamsky i anglicky.
„Jsem šprt i na matiku. Z češtiny bych chtěl mít jedničku na vysvědčení. Do knihovny chodím moc rád, mám tu kamarády. I když je občas neznám, povídám si s nimi. To je přece nejdůležitější,“ tvrdí žák ZŠ Husova.

Vlasy až na paty

Chlubit se úspěchy může i Vu Thi Phuong Hieu, která chodí do páté třídy.
„Ale říkají mi Hanka. Hieu prý znamená, že uctívám rodiče. Mám je ráda,“ usmívá se dívka s vlasy dlouhými po pás. Teprve pět let hraje na violoncello a už vyhrála třetí místo v celorepublikové soutěži uměleckých škol a druhé místo v krajské soutěži komorní hry.

„Vlasy chci mít až po paty. Hra na violoncello mě moc baví. Jednou bych ráda hrála vážnou hudbu s orchestrem a cestovala. Nyní jsem začala studovat i klavír,“ prozradila Hanka. Povoláním by však chtěla být advokátkou. Do knihovny chodí pouze jako posel svojí sestry, která studuje v Praze medicínu.
Setkání s vietnamskou komunitou se uskutečnilo v rámci celorepublikového projektu Týden knihoven.
Dnes od 10 hodin se v táborské městské knihovně můžete dozvědět více o ukrajinské kultuře – pohádkách, gastronomii, zvycích. Program je určen také dětem.

David Peltán