Přes léto jste ho mohlipotkat snad v kterémkoliv koutě České republiky, jak se potuluje od městských slavností k hradům a zámkům. Herec a principál Víťa Marčík, který se svým Teátrem již dvě desítky let dělá radost malým i velkým divákům, jež se samozřejmostí vtahuje do světa pohádek, her pro dospělé i představení s křesťanskou tématikou.

O prázdninách hrajete měsíčně i třicet představení. Těšíte se přesto každý rok na komediantské léto?
Komediantské léto vlastně prožívám už na jaře. Několik let totiž jezdíme na jaře hrát do Španělska. Bývá to nádherné ježdění. Odjíždíme na pár týdnů koncem dubna a vracíme se až začátkem června. Jedeme s celou rodinou. Eva pak učí naše děti, a to je to pravé komediantství. Po návratu domů zase pokračujeme hraním po českých festivalech a na městských slavnostech. To mě strašně baví.
V červenci mívám většinou volno. Volno je důležité kvůli rodině, hlasivkám, a aby měl člověk chuť zase hrát. Chuť na hraní si musím hlídat. Teď v srpnu zase hraji 28krát a mám strach, aby mi vydržel hlas, protože je to víc náročné než přes zimu v divadle.
Teď jsme hráli v Telči, kterou mám strašně rád. Měli jsme tam komediantské ležení, přes den vedro a pak v noci, když jsme měli hrát Romea a Julii, přišla bouře, a já samozřejmě o hlas přišel. Naštěstí jsme tam hráli tři dny, takže jsme si noční nokturno dvakrát zahráli. Ale bylo to dobrodružství, které si v divadle nezažijete.
Pro mě jsou zázraky, že někam přijdete a je vám tam krásně. Říkám si, jak je to možné, že je představení nádherné, když jsem unavený nebo mi nefunguje hlas. Někdy se naopak zase cítíš úplně silný, i lidi jsou fajn, ale najednou se spolu nesetkáte. A ty vůbec nevíš proč. I kvůli tomuhle mě baví hrát divadlo. Hraní je skutečně jako život.

Liší se španělští diváci od českých?
Diváci ve Španělsku jsou žhavější. Je jasné, že všude jsou diváci výborní, i diváci, kterým představení nesedne. Stejně tak jsou akce, kde cítíš, že se tam vůbec nehodíš. My s naším divadlem se hodíme do starých zákoutí a ne do nových divadel. Když postavím scénu v novém divadle, na sídlišti nebo v lunaparku, tak zjistím, že tam nepatřím. Kde je atmosféra o klobásách, pivu a muzice duc duc duc, tam spíš otravuji. Jsem pro návš〜těvníky jako z jiného světa. Ale pak zase přijedu na akce, kde úplně cítím, že tam patřím. Rozdíl mezi českým a španělským, portugalským a italským divákem je v tom, že jsou hravější a jsou rychleji schopni přistoupit na mou hru. V tom jsou vyučenější. Když hrajeme v divadle u nás, tak si lidi sednou a nehnou se. Tedy kromě těch, co nás už znají. Když do nich člověk hrábne nebo chce, aby spolupracovali, tak se zablokují. Neříkám, že všichni, ale často je to tak. Jako by do toho procesu nepatřili. Jako bychom si zvykli přijít do divadla nechat se bavit, jako bychom koukali na film nebo televizi.
V Itálii a Španělsku jsou na všechno daleko víc připraveni. Tam přijdeš do divadla a počítáš, že herec ti nastaví podmínky a jazyk, jakým se bude mluvit. Když se bude hrát mezi diváky, tak se hraje mezi diváky. A když se prohodíme, tak se prohodíme. Počítám s tím, protože jsem přišel na divadlo. Ve Španělsku už předem počítají, že divadlo je něco živého. Divadlo je něco jiného než televize.

Čím si zpříjemňujete letní neustálé cestování a kočovný život?
Děláme si s kluky srandu, že přes prázdniny jezdíme jako komedianti. Říkali jsme si, že založíme novosvětské. Světští si nemůžeme říkat, protože by nás hnali. A jako novosvětští bychom měli za hymnu Dvořákovu Novosvětskou. Svoboda kočování je něco neskutečného. Je to nádhera, opravdová výsada, že si můžeš zastavit a pak jet zas dál. Nejen, že si cestuješ, ale získáváš i přátele. Když pak někam znovu přijedeš, nevracíš se do cizího města, ale setkáš se s lidmi, které už znáš, a to je nádhera. Najednou zjistíš, že všude jsou lidé krásní. Španělsky mluvím špatně, ale mám obrovskou zkušenost. S některými lidmi, i když mluvíte stejným jazykem, se míjíte. Není to chyba ani jeho, ani moje. Prostě si teď vůbec nerozumíme. On nechápe mne a ani já jeho. Na druhou stranu se setkáš s někým ve Francii, Španělsku nebo kdekoliv jinde, mluvíš jako indián a ještě hůř, samé infinitivy, a najednou zjistíš, že vaše souznění je obrovské. Stačí se podívat na jednu věc, říci pár slov a hned víš, jak on to cítí. A to je nádhera.

Pocházíte z Moravy. Jak jste se dostal do jižních Čech?
Přijel jsem na jih kvůli divadlu. Bydleli jsme v Rožnově pod Radhoštěm, zpočátku v třípokojovém bytě se sourozenci a rodiči Evy. Bylo nás tam devět. Na rozšířené chodbě vždycky o půl osmé roztahoval brácha křeslo, na kterém spal. Když jsme šli do obýváku, tak jen přes něho.
Po revoluci v 90. roce vyhrál konkurz na ředitele do českobudějovického Malého divadla Václav Martinec, který nás znal. Tehdy jsme jezdili do Prahy, kde Pražské kulturní středisko pořádalo různé kulturní víkendové akce. Jezdili jsme k němu na seminář na pohybové divadlo a on si nás vybral.
Když jsem v roce 1992 začínal hrát loutkové divadlo, tak jsem hrozně prudil vystudované loutkaře tím, jak mluvím. V roce 2000 mi jeden dokonce říkal: Ale ty už nemluvíš tak blbě. Ptal jsem se proč jako? Odpověděl: Víš, jak jsem se o tobě dozvěděl? Řekli mi: V jižních Čechách začal hrát takový poděs, vůbec neumí mluvit, šlape si na jazyk, má hroznou vadu řeči, a hraje pro děti s loutkami. Loutky neumí vodit, mluvit neumí, ale prostě hraje. A ty děti to baví. V mé řeči najdeš spoustu špatných sykavek, ale na jevišti mluvu zprecizním, protože automaticky, jak uvidím lidi, začnu víc artikulovat. I když význam slova „zprecizním“ je pro mou mluvu dost nadnesený.

Dlouhou dobu jste bydleli na Hosíně, pak jste si našli vesnický dům v Drahotěšicích. Jak se vám tady bydlí?
V Drahotěšicích se nám bydlí nádherně. Drahotěšičáci jsou výborní, máme krásné a úžasné sousedy. Také tady, kousek od nás, bydlí Voběrkovi, pěstounská rodina, kteří nám o domě řekli. Myslím si ale, že jsme se s nimi víc vidívali, když jsme tady nebydleli. Ale víme o sobě a máme se rádi.
Akorát mám jeden problém. Jsem věčně pryč, a když se vrátím domů, tak jsme rádi, že jsme pospolu. Je tady spousta práce, takže nemám chuť někde odcházet, proto moc nejezdíme na návštěvy. Navíc dneska je taková doba, že jak pořád někde jezdím a mám spoustu nových známých a kamarádů, tak zjišťuji, že nemám čas na staré kamarády. Mí velcí kamarádi jsou tady soused František a Jarda, ale nejsme spolu často. Ale kdybych měl ještě další a další, tak už ani nejdu k sousedovi na fotbal. Doma televizi nemáme. Má ji jen babička, k ní se chodíme dívat. Ale protože Franta je velký fanda, tak se na fotbal chodíme dívat k němu. Ale už jsem tam taky dlouho nebyl.

Často býváte na šňůře. Jak vaši práci berou žena a děti?
To by ses měl ptát ženy a dětí, protože když na to odpovím, řeknou, že je to úplně jinak. Syn Vítek teď už také hraje. Když měl asi patnáct, nutili jsme ho na Silvestra, aby šel nám všem něco zahrát. Tehdy jsme bydleli na Hosíně, měli jsme aktivní Silvestry se společenskými hrami a scénkami. Vítek byl na schodech a řval, že jestli si myslím, že bude komediant jako já, tak to tedy ne. Kašpara že dělat nebude. Bavilo ho to, ale nechtěl nikdy vystupovat, ani se vyjadřovat. Měl po mně špatné vyjadřování.
Když mluvím, ztrácím myšlenky a řeč odvedu jinam, jak mi myšlenky tečou. Nechtěl hrát, ale pak to najednou na něj přišlo a začal. Vždycky dělal rád muziku. Teď řeže loutky, což mě ani ve snu nenapadlo. Přitom jsem si přál mít rodinné divadlo. Cítil jsem, že by nebylo špatné, kdyby v divadle naše děti pokračovaly, ale nikdy bych je do toho nenutil. A najednou náš Vítek začal řezat a já si říkal, že to je krásné. Potom moje žena Eva, která vždycky měla výtvarné cítění, začala taky řezat a teď řežou oba. Ale mají hodně práce, a tak řežou jenom to, co potřebujeme ke hraní, loutky i kulisy. Vítek už udělal loutky do našeho představení Popelka, Eva zase do Pašijí. Když už sami vyrábíme, začíná to být rodinné divadlo, což mě baví nejvíc. Bylo by úžasné, kdyby naše divadlo bylo opravdu rodinné.

Herec Víťa Marčík
Narodil se 1. května 1963 v Gottwaldově (Zlín). Vyučil se elektrikářem, vystudoval lidovou konzervatoř v Ostravě. Od 90. let hraje loutkové divadlo a založil Teátr Víti Marčíka. Hry: např. Moravské pašije, Setkání před Betlémem, Robinson Crusoe, Romeo a Julie, Bajaja, Šípková Růženka, O Zlatovlásce, Popelka. Do her zapojuje rodinu. Bydlí v Drahotěšicích na jihu Čech. Je ženatý, s manželkou Evou mají šest dětí a vnučku.
Jihočeská vystoupení:
5. 9. Velešín, náměstí
7. 9. Prachatice, hospic

Před několika lety se ve vánočním představení Betlém začala objevovat už i vaše babička.
Ano, asi šestý rok s námi hraje babička Juříčková, maminka Evy. Když umřel děda Juříček, tak se přestěhovala sem. A když už byla tady, tak jsme začali jezdit i s ní. Líbí se mi, když je na jevišti víc generací. Je to úžasné, když je tam babička, starší a pak mladší generace. A kdyby tam tak byla ještě miminka, která k betlému patří… Babička přijde na jeviště, peče a dívá se na lidový příběh, který vyprávíme. U stolu je s námi pár rozhovorů. Jakoby nehraje, ale když přijde s tím plechem cukroví…
Špatně chodí, každý rok je to horší a horší, ale děti jsou úplně nadšené, když uvidí babičku. To mě fakt dojímá. Když hrajeme Romea a Julii, tak je tam jediná žena, chůva slečny Julie. Slečnu Julii hraje Pavel Šmíd. Babička hraje chůvu a to je úžasný prvek. Není to žena, je to babička, což je něco vyššího.
Naše babička je skvělá. Teď už hraje s vozíkem, na kterém přijede. Kdyby ho neměla, celou dobu neustojí. Invalidní vozík tedy vozíme s sebou.
Letos má ale babička přestávku, je po operaci kolene a na podzim ji čeká to druhé, tak doufáme, že zase brzy začne hrát.

Kromě Betléma hrajete už i další hru o Ježiši Kristu Moravské pašije.
Chtěl jsem hrát pašije už dřív, jenže jsem dlouho nevěděl, jak do toho. A loni jsem konečně začal v postním období Moravské pašije hrát. Hraji je u starého kříže, který je z Drahotěšic, kde bydlím. Kamarád Páťa Pelikán měl dědečka, který umřel. Měli na zahradě kříž, který už tam dlouho ležel. Byl sebraný odněkud z pole. Když babička uklízela, řekla mu: Páťo, vezmi rozbrus, rozřež ho a dej do sběru. Ale Páťa se nejdříve zeptal nás, jestli ho nechceme. Tak jsme si ho vzali. Kříž je litinový, strašně těžký. Táhli jsme ho dva a sotva ho unesli. Hned jsem si říkal, že s ním musíme hrát. A teď u něho pašije hrajeme.

Máte šest dětí, jedno jste si vzali z dětského domova, že?
Když jsme přišli do Českých Budějovic, dva roky jsem hrál v Malém divadle. Měli jsme tehdy dvě děti, Katku a Vítka. Pak jsem chtěl odejít z divadla a najednou jsme neměli kde bydlet. Byt v Rožnově byl prodaný, tak jsme se modlili za to, abychom vůbec někde mohli být. Přáli jsme si mít tak nějakou chalupu s velkou zahradou.
Chviličku jsme nemohli mít třetí dítě. Hned to nejde, když si člověk zamane. Tak jsme se rozhodli, že bychom si nějaké vzali. Byli jsme na testech, vyplňovali všelijaké papíry psychologů. A když jsme všechno prodělali, Eva čekala Evičku. Po Evičce přišel Jarda, a říkali nám, že nebudeme chtít dítě z domova, když jsme měli tři a pak čtyři děti. Jenže Evča, že ano. Pak se nám ozvali z dětského domova, že pro nás mají dítě. A tak jsme jeli pro Davídka do Teplic. Řekli nám, že máme přijet víckrát. Ale jak poznáš dítě za tři čtyři návštěvy. Nebyl jsem věčně doma a Teplice jsou přes půl republiky. Řekli jsme si, že ho stejně víc nepoznáme, než teď. Hned šel k Evě, tulil se, nemluvil. Měl dva a půl roku, byl krásný. Tak jsme si ho hned dovezli na Hosín jako na návštěvu. Měli jsme nějaké oblečení navíc, ani nám s sebou žádné nedali. Jen boty, které jsme měli vrátit. Ale ty jsme nevrátili, takže jsme je vlastně ukradli. No a tady v Drahotěšicích se nám narodilo to šesté dítě.
Když si otevřeš noviny, tak čteš, že politici vystřídali partnerky a jsou znovu ženatí. Vím, že je spousta rozvedených. Jsem proti rozvodům a nám manželství s Evou vyšlo. Ale pak přijdu do nějakých rodin a tam se nedá dýchat. Proto je někdy lepší, když se lidi rozejdou, než aby se měli pozabíjet nebo žít v dusnu. Podstatné je, že se musí vědět, co je dobré a co je špatné.
A víš, co bych si přál? Strašně rád bych slyšel v kostele od ambonu čtení pastýřského listu, ve kterém by se nás, ženatých mužů, biskupové ptali, zda se necítíme povoláni k jáhenské, nebo, budu ještě smělejší, kněžské službě.