Kronika utkaná z krutých, ironických i dojemných osudů. Rok na vsi, balada pro celou dědinu podle slavného románu bratří Mrštíků, otevře 4. listopadu novou sezonu činohry Jihočeského divadla. Příběh o životě lidí z moravské vesnice Habrůvka zdramatizoval a zrežíroval Břetislav Rychlík.

Tříhodinová hra přivede na jeviště všechny členy souboru, řadu hostů včetně 90leté herečky Dagmar Neumannové, masopustní masky i berana. „Drama je to monumentální, byť se pod ním pinoží lidé někdy směšně, někdy tragicky, někdy dojemně. Navzdory té strašlivé tragédii má snad přesah a dotýká se existenciálnějších věcí. Ale jsem odpůrcem falešných konců a optimismu: zastávám Dürrenmattovu myšlenku, že drama má být dovedeno do nejstrašnějších důsledků,“ načrtl Rychlík, rodák z Uherského Hradiště.

Podle šéfa činohry Martina Glasera se po sezonách, kdy zde převládala světová dramatika, vrací ke kořenům. A po řadě komorních věcí připraví velké výpravné plátno. „Je to největší inscenace, jaké jsme se tady za mého šéfování dopustili,“ avizuje Glaser.

Živočišná Vrbčena

Herci načali proces zkoušení originálně – zájezdem do divadelní Habrůvky Divák u Brna, kde je Muzeum bratří Mrštíků. První čtenou zkoušku měli u dlouhého stolu se stopečkami hruškovic, prostoupeni stopami mrštíkovského ducha. Spatřili skalpel, který si Vilém vrazil do srdce, slyšeli horňáckou muziku, okusili víno v Bzenci. Roman Nevěčný, který ztvární Rybáře, mluví s nadšením o průvodci z muzea. „Sypal dějiny Mrštíků tak, že computer byl proti němu pomalý,“ popsal herec.

Jeho milenku Vrbčenu hraje Daniela Bambasová. Jde o ženu, na kterou chlapi letí, aniž by se musela nějak moc snažit. „Ona z toho čerpá, co to jde, moc se netrápí tím, že někoho zničila, a žije si svůj život. Je to drsná, živočišná a rustikální žena,“ nastínila Bambasová.

A bohatý podnikatel Rybář, od kterého si chodí celá vesnice půjčovat, dá právě kvůli ní všanc všechno: rodinu, majetek i svou pověst. Nevěčný proto považuje postavu za velmi aktuální. „Zajímalo by mě vidět fotografii té ženy, co to muselo být za babu, protože on nebyl první, koho naprosto vysála,“ doplnil herec.

Během hry bude divák svědkem scén, jež zobrazují život na moravském venkově: masopustu, Dušiček, Vánoc, odvodu mládenců na vojnu nebo hodů. Slovo folklor ale Rychlík zakázal. „Děláme ságu z vesnice a je jedno, jestli je to v eskymácké nebo jihočeské, protože vášně, vztahy, lásky, zrady, touhy i sny jsou všude stejné. Ale abych udělal Jihočechům radost, využili jsme masopustní masky. Jsem etnograf amatér a líbily se mi velké čepice, moučný nebo matka koledy,“ vysvětlil režisér.

Hluboko do pohanské kultury

Jeho slova potvrdila Laďka Košíková, choreografka Hradišťanu a spolupracovnice Vladimíra Morávka. Podle ní Moravský Slovák nerad hovoří o citech a co nevyřkne, dá do rituálů, tance a gest. „Snažili jsme se vyzvednout filozofii lidového umění, kterou si neseme v sobě. Sáhli jsme hluboko do pohanské kultury,“ řekla Košíková, jež se starala o pohybovou spolupráci.

Scéna zpřítomňuje venkovský dvorek, kde o sobě vědí lidé vše, hudbu plnou nálad a emocí složil Petr Hromádka. Ten dělal s Morávkem celý cyklus Sto roků kobry, inspirovaný romány Dostojevského. „Měl snahu to napsat jak Zdeněk Liška do Markéty Lazarové – je z ní cítit příroda i záchvěvy lidské duše,“ upřesnil Rychlík s tím, že naživo zahraje jihočeské trio v obsazení harmonika, klarinet a housle.

Autentičnost dodá také moravský dialekt. Rychlík herce nabádal, aby nedělali jihočeské obloučky, neříkali Hele, Jo a mluvili spisovně. „To stačí, aby to mělo barvu,“ podotkl.

Sám dělá věci srdcem a věří, že osudy postav publikum zaujmou. Stejně jako Glaser – ačkoli je hra přes sto let stará, má pocit, jako by ji někdo napsal o tom, co se na nás řítí dnes. „Je o tématech, o kterých se snažíme hrát dlouho. Svět lidí bez morálky a bez skrupulí. A ukazuje, jak za to dřív nebo později zaplatíme,“ shrnul šéf činohry.