„Celý můj život je trapas, o tom bych mohl mluvit deset dní,“ řekl v úvodu rozhovoru. Nerad se před čtenáři obnažuje, soukromí střeží pod pokličkou, a novinářům tak nezbývá, než se ptát pouze na hudbu. V tu ránu se rozpovídá se zápalem, který je zase nutné brzdit, nestačilo by ani zmíněných deset dnů, natož kousek novinové stránky. A tak se od Redla například nedozvíte, jaké bylo jeho první rande, na které se vydal ještě coby odrostlé dítě, ale to, že rozpustili kapelu a od muziky si nikdy nepotřebuje odpočinout. „Ta je ještě nad relaxací,“ říká.
Po jaké době vyjíždíte za fanoušky bez kapely?
Skoro po deseti. Tak dlouho jsem sám nehrál, abych kapele nevystřeloval střelivo a neodebíral diváky. Loni se ale kapela rozešla, takže teď zase můžu. Docela se na to těším, to je zase úplně jiný. Ale nesmí být zima jako tady. Při šesti stupních by Svjatoslav Richtěr (jeden z nejvýznamnějších klavíristů 20. st. poz. red.) Rachmaninův koncert nehrál, to by se asi každému vysmál. I když já nehraju Rachmanina, také mám ale obtížná místa.
A nepřipadáte si najednou na jevišti opuštěný?
Mám za sebou první koncerty, hrál jsem například dva dny ve Znojmě. Hrozně jsem si to užil, i když být dvě hodiny na jevišti sám, to se člověk musí naučit naspádovat souslednost, aby věděl, kdy co popadnout. Je to jiné než s kapelou, kdy vzniká víc hudby a celé je to barevnější. Na druhou stranu, když je člověk sám, tak mu to zase nikdo nepokazí a ten, jak to říct, feeling, je identický.
Ale zase vás ani nikdo nepodrží.
To je pravda, ale to nebylo to hlavní, proč jsem hrál v kapele, aby mě někdo držel. To jsem spíš dělal já, nejsem zvyklej, aby mě někdo nesl.
Co vás tedy přimělo zase být jen se svou kytarou?
To bylo tím, že se kapela po třiadvaceti letech rozpadla. Myslím, že to je legitimní, vztahy se vyčerpaly a najednou byly prázdný. Rozešli jsme se ještě jako přátelé, protože kdybychom v tom pokračovali, mohli bychom za pět let dopadnout jako Pavlíček s Kocábem. A to není příjemný, když si lidi nezvedají telefony. Tak jsem rád, že když se nám začalo nedostávat dostředivosti, kapelu jsme rozpustili.
Chystáte teď sám i desku?
Mám roztočené tři, takže teď budu mít čas je v klidu dodělat. Je to totiž paradox, ale nejvíc od muziky zdržuje to hraní, kdy musíte zbourat studio, odjet a všude, kde hrajete jsou kamarádi z vojny nebo spolužáci, takže pak s nimi musíte do hospody. Když se vrátíte po šňůře, tak pár dní zabere než se zase chce něco dělat. Na to, aby člověk dělal muziku s chutí, tak už se musí trošku nudit, musí cítit, jak už ho svrbí ruce. Ale při kapelním životě se vrátíte, začnete to ve studiu drátovat, čtvrtý den to zapnete a pátý už zase bouráte. To se pak nedá stihnout dost toho napsat a vytvořit.
Chybí vám ale ta parta?
No samozřejmě, že se mi trochu stýská a bude mi kapela chybět, ale beru to jako šanci. Myslím, že dva roky novou nepostavím.