Název představení 
O holčičce, která se ještě nenarodila může v divácích vyvolávat různé představy o obsahu navštíveného dílka. Tedy zejména 
v těch dospělých. Letošní novinka Víti Marčíka je však určena těm nejmenším, obavy 
z ožehavosti tématu tudíž nejspíš nebudou na místě.

Opravdu? V představení trvajícím tři čtvrtě hodiny se totiž vše točí kolem smrti blízkého člověka, tedy věci, 
o níž se před dětmi nemluví. Víťa Marčík ale tento názor nesdílí, v jeho pojetí smrt není děsivá, ale naopak přirozená a klidná. Žádné velké drama či horor se tak na scéně neodehrají, místo nich komediant z Drahotěšic dětem prostě vypráví: příběhy 
o prarodičích, rodičích a dětech, o důvěře, která mezi nimi panuje, o dětských radostech a snech, pozemském světě a věčném koloběhu života, a to i navzdory zániku jednotlivce.

Marčík dokáže velmi autenticky vytvořit iluzi přátelského setkání, při němž se upřímně klábosí a občas i zpívá o všem možném, o životě 
a zcela všedních zážitcích, které přináší, nebo o smrti, která dostihne každého. Slova plynou, příběh se vrší na příběh. Z vyprávění dýchá melancholická atmosféra dlouhých zimních večerů, kdy ještě nebyla televize a internet. Příjemnou domáckost ještě posiluje časté oslovování diváků, vtipkování, kladení kontrolních otázek či improvizovaný společný zpěv. Hranice mezi tím, co Víťa Marčík ještě hraje pro anonymní masu a co opravdu zažil, a má potřebu to sdílet s bližními, je opravdu velmi, velmi křehká. Což je příjemné, protože 
i pouhý dojem, že jsme byli vpuštěni do nitra druhého, násobí pocit věrohodnosti 
a upřímnosti sdělení.

Víťa Marčík a jeho představení O holčičce, která se ještě nenarodila. Je hlavně o smrti, o touze dědečka po vnučce, o oslu Abrahamovi, koníku Apačovi a o stromu života. Pohádka vhodná pro všechny, kteří se nebáli narodit a teď mají strach z umírání.

Byť Víťa Marčík zůstává na scéně, která je malebně zaplněna vyřezávaným křížem, loutkou Kašpárka, hlásnou troubou, starými botami či rozviklaným stolem, po celou dobu sám, přesto prostřednictvím jeho dialogického vyprávění před dětského i dospělého diváka předstupuje řada postav lidských či zvířecích, které jsou ve většině případů dobře rozlišitelné. Kadence Marčíkova hlasu a zaujetí vyprávěním jsou však místy tak vysoké, že může dojít k záměně jednotlivých postav. Občas by tudíž nebylo na škodu trochu ubrat.

Poetická představa o smrti jako vstupence do věčného pouťového veselí plného krásných setkání, kterou Víťa Marčík dětem předkládá, by však nebyla možná bez jednoho důležitého aspektu – neotřesitelné víry v Boha a život věčný. V pohádce O holčičce, která se nenarodila se existenciálně nepochybuje, byť jistota letu do nebe je vyjádřena poetickou metaforou – příběhem o setkání s koněm Apačem a stromem života. Ráj mají zkrátka jistý všichni živí tvorové, kteří žili správně.

Víťa Marčík a jeho představení O holčičce, která se ještě nenarodila. Je hlavně o smrti, o touze dědečka po vnučce, o oslu Abrahamovi, koníku Apačovi a o stromu života. Pohádka vhodná pro všechny, kteří se nebáli narodit a teď mají strach z umírání.Že není možné přinést o Bohu a životě v nebi hmatatelný důkaz? K čemu? Vždyť i náš svět je složený z věcí viditelných a neviditelných, kterých se nemůžeme dotknout, přesto jim však rozumíme – třeba 
z větru a dechu. Takto didakticky, pěkně po platónsku Víťa Marčík dětem vysvětlí potíž s nehmatatelností Boha i věčného života. Nesnaží se nikoho přesvědčit či manipulovat, jen vysvětluje. Víra v život věčný je mu prostředkem 
k porozumění smrti a jejímu přijetí. Zároveň však věří i ve věčný život pozemský, který se předává z generace na generaci, z otce na syna či z děda na vnučku.

Ať už s Marčíkovou vizí smrti souhlasíme či nikoli, pravdou zůstává, že jeho představení se s půvabem 
a křehkostí dotýká tématu, před nímž naše společnost vědomě zavírá oči. A to i přesto, že se týká každého. Přirozená smrt přece k životu patří stejně jako zrození. A čím více se o ní bude mluvit, a to i s dětmi, tím méně se jí budeme bát.

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička

Hodnocení Deníku: 70%