Neznáme však doklad, že by ty dva veřejné nástroje smrti využíval. Pokud snad přece, jistě ne v masové míře. Je to prostě voják a ví, jak zapůsobit na civilisty, kteří by si chtěli válečný stav vykládat ve svůj prospěch jako období bez zákonů.

Vzorného člověka dokáže ocenit. I zde však platí úsloví: „Líná huba, holé neštěstí." Hodní občané, kteří císařským vojákům pomáhají stavět městské opevnění, si nedovolují říct o odměnu. Je přece jasné, že usadí-li se ve městě armáda, lhostejno zda cizí či naše, město ji musí živit. V takové situaci se prostý obyvatel bojí vznášet finanční požadavky, aby neubíral z pomyslného společného měšce, jehož obsah se tenčí.
Zato hejtmani spravující jednotlivé táborské čtvrti (říkalo se jim také čtvrtníci) se neostýchají. Písař korektně zaznamenává: „Na poníženou prosbu čtvrtníků jest snešeno, aby se jim z ohledu těch štrapácí, které nyní mají, po půl strychu žita ze špejcharů obecních udělilo."
Usnesl se pochopitelně generál. Přestože si nechává podstrojovat štikami, jejichž cenu pro obyvatelstvo stanovil ze všech ryb jako nejvyšší, není to člověk bez alespoň mírného smyslu pro spravedlnost. Nařizuje panu městskému kontribučnímu, aby „řemeslníci, kteří při fortifikaci práci konají, alespoň ex aliquali parte (tj. z nějaké části) svou mzdu dosahovati mohli, dva vary svařiti, na které urozený pan inspektor s sypáním nápomocen býti má".

Což o to, řemeslníci mají jistě radost, že dostanou mimořádný příděl piva, jen urozený pan inspektor krčí rameny, proč má platit suroviny právě on.
Jak čas plyne, generál vydává další rozkazy pro obyvatelstvo. Nařizuje pánům starším obecním, panu městskému rychtáři a vůbec všem ctihodným sousedům, ať se opatří zásobou jídla nejméně na šest týdnů.
To je dobré pro případ, že by nepřítel dlouhodobě obléhal Tábor. Tím se zajistí, že občan ctihodný, či dokonce urozený, nezahodí svou ctihodnost v okamžiku, když pocítí hlad, na který není jeho žaludek zvyklý. Opatření je logické: Občan se musí postarat, aby mu pocit hladu vůbec nenastal. A ten, kdo se postarat nedokáže, ať vypadne z města, přestože je ctihodný. Takhle ostře to ovšem generál nepodal. Vyjádřil to sice ve stejném významu, jenže mnohem roztomileji: „Kteří by se nemohli zaopatřiti, mají města prázdni bejti."
Dobrá – ve městě zůstanou ti, kdo si umějí sehnat zásoby. Teď je nutné zajistit, aby jim z nich nikdo neujídal. K takovým už generál mluví, jak mu zobák narost: „Všichni žebráci a vagabundi ihned z města vypuditi!"
Strážným nařizuje, aby zmíněné pochybné existence nepouštěli v žádném případě zpátky do města. Správně předpokládá, že se jim ve vyhnanství na holých polích nebude líbit (rozkaz vydal 12. března) a veškerý svůj um budou vkládat do škemrání, aby obměkčili srdce hlídačů bran.

Bdělé oko u brány by ale mohl ošálit také výřečný cizinec neboli špion. V takovém případě to musejí zachránit měšťané. Generál přísně zakazuje poskytovat nocleh cizím lidem. Nocleh, taková průhledná výmluva! Pro měšťany na předměstí to platí dvojnásob!

Autor: Josef Musil