„Za dvacet let už toho máme dost, jdeme do důchodu a rádi bychom celý dům prodali. Pro dva lidi nemá význam. Než ale najdeme vhodného kupce, budeme se o něj starat a opravovat ho. Například fasádu ve dvoře. Slíbila jsem to babičce,“ říká majitelka Miroslava Bártíková. Stavení s pekárnou, cukrárnou a obchodem je rodinným klenotem.

„Už jsme měli 18 zájemců, z toho hodně z Vietnamu. Chceme ale zachovat ducha domu – obchod, historický ráz i vzhled. Kupec by měl mít k objektu vztah a respekt. Večerku zde může udělat každý, to nechceme,“ dodává.

Pekárna bude péct do 31. prosince. V novém roce do objektu nastoupí nájemce František Malý, cukrář a pekař z Bernartic. Obchod s pečivem a cukrovinkami i bufet tedy pojede dál.

Současný dům je starý asi 130 let. Byl postavený znovu na místě starého přízemního domu, který vlastnil obchodník David Katz. Dům vyhořel, stejně jako vedlejší radnice při požáru 1. září 1880. Informace o datech stavby zcela původního objektu zřejmě neexistují. Náměstí má však středověký základ, tedy lze odhadovat, že prvotní stavení pochází z této doby.

„V době duchovního Petra Hromádky, zakladatele Tábora, už tam musel být kostel a rynek. Jistebnice byla vzkvétající aglomerací, je tedy možné, že dům už tam stál,“ říká historik Husitského muzea v Táboře Stanislav Zita.

Po vyhoření domů David Katz mimo jiné přispěl částkou asi 500 zlatých také na stavbu nové radnice. Ovlivnil tím rozhodnutí zastupitelů, aby ji postavili více směrem od náměstí. Katz tehdy nechtěl, aby stínila jeho obchod v č.p. 168. Po Katzovi objekt koupil František Soukup a ještě před první světovou válkou dům prodal manželům Josefu a Františce Matouškovým. Vždy byl obchodním místem.

„Naše rodina je tu od babičky Františky, tedy asi od roku 1913. Matoušek však zahynul v prvních týdnech války. Jeho jméno je dodnes uvedeno i na pomníku padlým vojínům, který je na jistebnickém náměstí od roku 1925,“ popisuje Bártíková.

Manželství Matouškových zůstalo bezdětné. Babička Františka se musela celou válku starat o obchod, kromě sebe živila také své rodiče a musela splácet dluh za koupi domu.

„Musela se naučit obchodovat. Nikdy to nedělala, nerozuměla účetnictví, neznala dodavatele a také nebyl v rodině nikdo, kdo by poradil. Přesto se jí po válce podařilo dluhy zaplatit. Tenkrát ještě zřejmě platilo čestné slovo. Vyprávěla o tom, že se se svými věřiteli písemně dohodla na splátkách, protože jí věřili, že jako vdova po solidním obchodníkovi dostojí svému slovu,“ vysvětluje Miroslava Bártíková.

Františka Matoušková se po válce podruhé vdala za Františka Hezinu, rovněž obchodníka původem ze Stříteže u Pelhřimova. Z manželství se narodily dvě dcery. Starší Hana se rovněž vyučila obchodnicí a měla zřejmě převzít po svém otci živnost. Mladší dcera Bohumila byla maminkou Bártíkové. „Pamatuji si, že jako děti jsme tu prolézaly půdu i dvůr. Děda zde měl také schovanou starou hasičkou stříkačku, na níž jsme se houpaly. To se nikdy nedozvěděl,“ vzpomíná Bártíková.

Dřina a ztráta

Hezina dům přestavěl hned ve dvacátých letech. Rozšířil obchod do celého přízemí, zatímco rodina žila ve dvou místnostech v zadní části domu. Horní patro domu se pronajímalo.

Obchod vybavil velikými výkladními okny, uvnitř objektu zřídil kancelář - takzvanou pisárnu, a upravil část hospodářských budov ve dvoře na sklad. Zřídil v objektu rovněž pražírnu kávy, vyráběl likéry, vařil mýdlo. Kromě toho Hezina vedl obchod se smíšeným zbožím. Lidé u něj mohli koupit uhlí i železo pro kováře.

Dům i obchod zůstal ve vlastnictví rodiny až do znárodnění v roce 1958. Nový vlastník, Jednota Tábor, tam provozoval obchod s potravinami a František Hezina v něm pracoval jako vedoucí až do svého odchodu do důchodu. Jednota potom v domě upravila byt pro nového vedoucího prodejny. Tyto místnosti byly vybaveny ústředním topením. Zadní část domu se po celou dobu socialistického vlastnictví neopravovala.

„Vztah k majetku se získává dřinou na něm. Naše rodina se musela ohánět, aby se uživila. A pak přišli komunisti, majetek zabrali a naše rodina sice mohla zůstat, ale platila nájem za něco, co pracně vybudovala. To je přece strašné,“ nemůže zapomenout Bártíková.

Po sametové revoluci a následné restituci majetku vznikla v domě v roce 1991 pekárna, kterou založili spolu se svými rodinami vnoučata Františka Heziny. Objekt rekonstruovaly, v hospodářské budově vznikla dílna se sociálním zázemím pro zaměstnance pekárny.

Na rozdíl od mnohých objektů seriálu měl tento štěstí. Během 20 let pekárny Bártíkovi dům postupně opravovali. Před třemi lety mu dala firma Luďka Kose novou fasádu, opravené jsou také interiéry.

David Peltán