Hned mě napadlo, že taková baterka by se mi taky hodila. Jen s malým vylepšením. Její žárovičku bych namočil do zmizíku. A teď – na koho bliknu, ten zmizí! Blik! Ty dobře víš, za co bylo! Blik! Blik! A tu jsem se zarazil. Vždyť já už neumím hezky snít jako kdysi. Třeba se to znovu naučím, až si přečtu pohádku Kouzelná baterka. Jenomže náklad dvou tisíc kusů dávno rozebrali čtenáři. A tak jsem se za autorkou příběhu vypravil do Nadějkova. Olga Černá tam pracuje jako knihovnice.

Když besedujete s dětmi o své knize, říkají vám, na co by si posvítily, kdyby měly kouzelnou baterku?

První, co skoro vždycky řeknou, je, že by si doma oživily svoje plyšáky. Pak se rozhlédnou a začnou fantazírovat, jaké by to bylo, kdyby ve třídě posvítily na nábytek. Že by při vyučování začaly běhat židle a poskakovat skříně.

A na co byste si posvítila vy?

Těžko říct. V pohádce totiž kouzlo funguje jen tehdy, když se ten, kdo něco oživil, dokáže o novou živou bytost i postarat. A tohle já už vidím dospělýma očima. Dobře vím, co to znamená starat se o děti, měli jsme i různá zvířata. Už bych se hodně rozmýšlela, jestli potřebuju, aby mi ještě k tomu všemu doma pobíhala i živá židle, kterou bych musela krmit a chodit venčit. Ale jsem ráda, když postavy z mých knížek někde ožijí. Třeba děti z bechyňské školy mi na besedu přinesly zvířata, která si vyráběly s paní učitelkou po přečtení Kouzelné baterky. Důmyslně využily plastové lahve a pomocí provázků, špejlí, větviček, papírků, vlny a drátků vytvořily všelijaké tvory. V Třinci zase knihovnice připravily pro děti Noc s Andersenem na téma mojí knížky Poklad starého brouka. Přečetli si spolu třeba kapitolu o pavoukovi a pak děti prolézaly velikou pavučinou, potom o housence a děti se zamotaly do hadříků a hrály si na to, jak se motýl líhne z kokonu…

Takže není pravda, když se říká, že děti ztratily fantazii kvůli počítačovým hrám?

Neztratily ji, jenom je trochu jiná. Mají jiné hrdiny a potřebují slyšet takové příběhy, které je zaujmou. To znamená většinou hodně akční, na jaké jsou zvyklé z počítačových her nebo televize. Pro mě nejsou problém počítače a hry jako takové, spíš mi vadí, kolik je v nich primitivního násilí.

A co klasické děsivé pohádky bratří Grimmů?

Ano, v nich násilí a hrůza je. To je skoro ve všech klasických pohádkách: sežraná Karkulka, Otesánek, který spolyká rodiče, ve Zlatovlásce useknutá hlava, která zase přiroste… Ale není v nich jenom tohle. Myslím, že dnešní děti snesou mnohem drastičtější příběhy než třeba já v jejich věku. Baví je horory a souboje, a protože dneska platí zákon nabídky a poptávky, dostávají je odevšad a co nejjednodušší a pak jsou mnohem otrlejší: při hraní her určitě nepřemýšlejí o tom, že normální člověk nemá víc životů jako jejich akční hrdina a že by nepřátele musely useknuté ruce a nohy dost bolet. Neznamená to ale, že by děti ve svém jádru byly krutější. Jen potřebují, aby jim někdo ukázal, že všude okolo není jenom boj a vítězství silnějšího a zničení protivníka, ale že je přirozené i někomu pomáhat, postarat se o něj a vůbec mít odpovědnost. Aby měly tu možnost.

Kouzelná baterka se tedy v takovém snažení osvědčila…

To bych byla ráda, kdyby se osvědčila. Dětem v knihovně čtu knížky, o kterých si myslím, že je budou nejen bavit, ale že o nich musí i přemýšlet, že jim ukážou něco nového, co by je třeba jinak nenapadlo. Letos čteme na pokračování Mluvící balík od Geralda Durrella. Pojednává o zemi, kde žijí mytologická zvířata, a včera jsme si taková zvířata vymýšleli. Kluci namalovali zvířata akčnější, holčičky je většinou pojaly něžněji. Například Lea dostala zadání vymyslet zvíře s chobotem, šupinami a kopyty. Nakreslila zvířátko se dvěma ocasy a popsala ho: „Jméno: Kříženec. Je zkřížený se slonem, orlem, rybou, jednorožcem, Pegasem a českým lvem. Žije ve vesmíru. Živí se hvězdama. Je vidět jednou v červenci na obloze.“ A tady jeden kluk napsal ke svému zvířeti: „Je to ryba, mrož a slon v jednom. Žije v zimním světle. Živí se nanukama. Má rád lidi.“

Přesvědčila jste mě. Děti si umějí vymýšlet i hezké věci…

Dneska jim chybí hlavně čas a příležitost, aby si mohly samy něco vymýšlet. Ráno běží do školy, odpoledne do zájmových kroužků, pak sedí u počítače, protože nemůžou jen tak někde lítat s kamarády, musí dělat úlohy, učit se a pak jdou spát. Je to i tím, že se rodiče bojí poslat dítě bez dozoru ven. Děti ani pak nenapadne, že by si mohly vymýšlet hry. Ono je to taky zábavnější, když je dětí víc. Když jsou samy, spíš si sednou k počítači, kde už jim hry vymyslel někdo jiný. A to nemluvím o čtení knížek.

Může v tom pomoci škola?

Jsem k tomu spíš skeptická. Základ si děti nesou ze svých rodin. Pokud je doma ke čtení nikdo nevede, škola už pak moc nezmůže. Docela jinak se pracuje s žáčkem, který ví, že číst je úplně normální, protože si jeho rodiče čtou. A hlavně vidí, že knížky doma jsou, úplně přirozeně, jako třeba kapesníky. (V té chvíli se otevřely dveře, dovnitř nakoukly dvě holčičky a zeptaly se: „Dobrý den, bude dneska čtení?“ Olga Černá odpověděla, že bude, a dívky spokojeně odcupitaly.)

Ale u vás se nadchnout děti pro literaturu daří…

Knihovnice – knihovníků je totiž hrozně málo – vůbec vymýšlejí pro děti hodně akcí. Jen se o tom moc neví. Kdyby to nedělaly, už by neměly malé čtenáře, hlavně na vsích. Tady v Nadějkově třeba každý čtvrtek čtu dětem z místní školy, letos jsem začala navíc v pátek večer číst hrůzostrašné příběhy. Rozsvítíme si k tomu svíčky a pak děti dostanou úkol na motivy toho, co zrovna slyšely.

Původně jste tedy Kouzelnou baterku napsala cíleně, abyste měla zajímavou literaturu na dětská odpoledne?

Kdepak, vzniklo to úplnou náhodou. Jednou večer mi zatelefonovala výtvarnice Michaela Kukovičová. Do té doby jsme se neznaly. Řekla mi, že jí jedna naše společná známá poradila, že bych jí byla schopná napsat texty, podle kterých by ona mohla namalovat obrázky pro televizní Večerníček. Slíbila jsem, že to zkusím.

Už jste věděla, o čem pohádka bude?

Neměla jsem tušení. Jen mi bylo jasné, že musím napsat příběh, ve kterém se bude pořád něco dít. Vypravila jsem se za Míšou Kukovičovou do Prahy, že se třeba dozvím, co by si představovala. Míša bydlí na Vinohradech. V činžáku. Doma jí pobíhal syn Bertík, byly mu tehdy asi čtyři. Přemýšlela jsem, s kým si tam může hrát, když je jedináček. Zvíře doma neměl. Když jsem pak šla domů přes park v Grébovce, kde se v křoví povalovaly různé odpadky a taky PET lahve, napadlo mě, že jedna z nich by se mohla proměnit v pejska pro kluka, který chce psa a maminka mu ho nechce dovolit. Základ příběhu byl na světě a Míše se líbil.

Proč se z něj nestal Večerníček?

Nehodil se. Míša to zhodnotila slovy, že televize chce mít Večerníčky jen ve stylu Krteček stokrát jinak.

Vzala jste tedy text a donesla ho do nakladatelství?

To mě nenapadlo. Ale přes kamarádky jsem se seznámila s Terezou Horváthovou. Měla čerstvě založené nakladatelství pro alternativní dětskou literaturu Baobab a vydávala časopis Baoplán. Příběh se jí líbil, otiskla ho v časopise a přemýšlela, že ho vydá i jako knížku. A přesně v té době šla v Praze s dětmi ven – tehdy ještě Horváthovi bydleli v Praze –, sedla si na lavičku u pískoviště, dala se tam do řeči s jinou maminkou a ta druhá maminka byla Michaela Kukovičová, která měla doma pro Kouzelnou baterku připravené ilustrace a nevěděla, co s nimi. Takže Tereza můj text s jejími kolážemi v Baobabu vydala. V roce 2004.

Už jste předtím nějakou knížku vydala?

Ne, Kouzelná baterka je moje prvotina. Časopisecky mi vyšlo několik básní a povídek, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych vydala knížku. Přišlo to opravdu jako souhra náhod. Vlastně na zakázku. Tím celé moje spisovatelství mohlo i skončit. V Baobabu ale měli zájem o další moje příběhy, a tak vznikl Poklad starého brouka, Jitka a kytka a Z domu a zahrady – ta právě vychází. Knížky jsou docela krátké, ale mně trvá vždycky asi tak dva roky, než každou napíšu tak, abych s ní byla spokojená. Jako spisovatelka z povolání bych se rozhodně živit nemohla.

Inspirujete se i prostředím Nadějkovska, kde žijete?

Zkusila jsem to při psaní druhé knížky. Pobídla mě k tomu Tereza. Divila se, proč jsem, když bydlím na chalupě u lesa, napsala Kouzelnou baterku jako typicky městský příběh. Dala jsem jí zapravdu, ale hrozně dlouho jsem přemýšlela, o čem z venkova a přírody bych mohla psát. Ze všeho, co mě napadlo, jsem měla pocit, že už to přede mnou napsala mnohem líp moje oblíbená Daisy Mrázková. Trvalo opravdu dlouho, než jsem vymyslela příběh o ještěrce, která ztratila ocásek a chce získat jiný. Díky němu mi došlo, že bych uměla napsat o zvířecích outsiderech, kteří si ve svém světě příliš neumějí poradit. O mravencích, kteří netrefí do mraveniště, o pavoukovi, který si neumí usoukat pořádnou pavučinu, o housence, která nechce být motýlem… V knížce Poklad starého brouka je holčička Julča, která jim pomáhá a sama se kvůli tomu se na chalupě u lesa přestane nudit.

Odkud se tohle téma vzalo?

Leccos pochází z mých životních pocitů. Přestože mám venkov moc ráda, nebydlím tu  odjakživa a dodnes se s některými záležitostmi vesnického života trochu potýkám. Na hájence jsem zkrátka nevyrostla. A v Pokladu starého brouka se nakonec ukáže, že největší poklad pro zvířata i Julču je, že si našli přátele a že díky nim je najednou všecko mnohem lepší. Mně se tohle téma vrací skoro ve všem, co napíšu. A jestli je dětem nebo dospělým blízké, mám z toho radost.

Josef Musil