Jiným způsobem je už neslaví. Společně se s výtvarníky potkají v píseckém Prácheňském muzeu. Vernisáž se koná 2. března v 17 hodin a návštěvníci budou moci podpořit projekt Lékaři bez hranic. Díla budou k vidění do 22. dubna.

Na místě se při vernisáži uskuteční aukce 15 prací od vystavujících, jimiž kromě bechyňské výtvarnice a pravnučky Františka Křižíka Heleny Shooner Schmausové budou Teodor Buzu, Marie Anna Jarkovská, Alena Marie Kartáková, Jana Kamila Mašíková, Jan Pacák, Lenka Sárová Malíská, Šárka Schmelzerová, Emma Srncová a Unent Delger.

Oslavenkyně přizvala k účasti skupinu přátel, s nimiž se potkala v Dubí při sympoziích malby kobaltem na porcelán. Tamní porcelánka sympozia pořádá pod názvem Tradice a možnosti. Proč zrovna tradice a možnosti, vysvětluje ředitel závodu Vladimír Feix připomínkou malby tzv. cibuláku, což je stará technika pocházející z Asie, kdy pro tuto „tradiční“ techniku stále hledají nové možnosti využití. První sympozium se konalo v roce 1989 a od té doby se umělci z celého světa v dubské porcelánce scházejí každé dva roky. Malířské sympozium se letos uskuteční počtrnácté.

Helena Shooner Schmausová při oslavě narozenin nezapomněla ani na „své“ děti z Dětské psychiatrické nemocnice v Opařanech, s nimiž výtvarně spolupracuje. Do Prácheňského muzea děti pošlou porcelánové závěsy se sluníčky. Výtěžek podpoří Lékaře bez hranic.

Proč neslavíte narozeniny?

Naposledy jsem udělala velkou oslavu na šedesátiny a od té doby už narozeniny neslavím. Oslavuji každé nové ráno, když se probudím. Kdysi jsem četla, že lidé v Indii v šedesáti letech opustí materiální záležitosti a začnou se věnovat svému duševnu. Tehdy jsem měla k narozeninám i velkou výstavu a zároveň jsem skončila s prodáváním svých děl. Když už je dnes prodávám, tak jedině na dobré věci. Nejdříve jsem spolupracovala s nadací Konto Bariéry, později jsem navázala kontakt s kanadským velvyslanectvím a také s opařanskou nemocnicí. Nyní s humanitární organizací Lékaři bez hranic. Peníze už nepotřebuju.

Až do poloviny devadesátých let jste žila v Kanadě, co vás tam zavedlo?

Manžel, Kanaďan Hugues Shooner. On byl paleografem a potkali jsme se v Itálii. To mi bylo třicet. Pak nějaký čas pracoval v Čechách a potom jsme odešli do Montrealu, kde se nám narodila dcera Anna Carolina. Protože jsem se do Kanady vdala, nechala jsem si české občanství a často se mohla vracet domů a věnovat se ateliérové bižuterii. Vyráběla jsem korálky a měla s nimi ohromný úspěch. V Kanadě to nešlo, tak jsem se vrátila k sochařině a malování, což se ale neprodávalo tak dobře, jako v Čechách ty korálky.

Ale pak přišla revoluce 1989 a vy jste se vrátila natrvalo, přitom jste měla dceru, která se v Kanadě už narodila.

Ale když mi manžel zemřel, s dcerou jsme prodaly nás dům a já se v roce 1995 vrátila do Bechyně, zatímco ona v té době nastupovala na vysokou školu. Chtěla jsem na vesnici, tady jsem se narodila a chodila do školy, od dětství tu znám každý kámen. Jsem totiž vesnický typ, brzy ráno vstávám, ráda vařím a nelíbily se mi v Kanadě dlouhé a příšerné zimy. A navíc nám v Bechyni vrátili naši rodinnou vilu.

Většina lidí v osmdesáti skládá ruce do klína, protože má tak říkajíc hotovo. Vy ale plánujete ještě další výstavu…

Prodělala jsem těžkou nemoc a tvorba mi v ní hodně moc pomáhá. Třeba se v noci vzbudím a jdu malovat. Být aktivní je pro léčbu velmi důležité. Stáří vůbec není praktické. Ještě mám umělecký plán, i když si říkám, jestli nejsem moc drzá. Přihlásila jsem se na červnové sympozium v porcelánce Dubí u Teplic, takže například musím namalovat osm obrazů na porcelán.