Věta pak dala název, písně i booklet nové desce Dohowen, kterou parta pokřtila v březnu. Skupina může působit rebelsky, nicméně matadorům nemůže nikdo upřít jejich akčnost. Na svědomí mají festival Kozí dech, První punkový ples a výjimkou nejsou četné akce pro děti. Ale o tom až potom.

Němá Výčitka vznikla v roce 2005 z crossoverové skupiny Silent Reproach (*1993), v níž do té doby působil kytarista Josef Pepe Škrleta a bubeník Aleš Špic Cihlář. Po rozpadu Silent Reproach dvojice dva roky zkoušela a už už to skoro balila.

„Jenže jsme šli na svatbu našemu bývalému kytaristovi a tam potkali Lukáše. Slovo dalo slovo a bylo. Následně přišel Ruda Hejl hrát na silné struny," popisuje Pepe. Silent Reproach hráli poměrně propracovanou rockovou hudbu. Výčitka se však o nic víc nesnaží, nepotřebuje.
„Když dáš čtvrtý akord do punku, tak už je to něco jiného. Není v tom však nic prvoplánového. To je jeden z důvodů, proč nevykrádáme jiné kapely, neumíme je přehrát," směje se Ruda Hejl.

Pepa i Aleš vzešli z punku. Začátky byly všelijaké, ale zlaté české ručičky si uměly poradit už ve 14 letech. Aleš hrál na krabice místo bicích, Pepa chodil po vsi a od babiček sbíral stará lampová rádia, z niž stavěl kytarové kombo. Pomohl i laminátový tlampač místního rozhlasu. Z již ohraných kazet pak všichni poslouchali punkové kapely a diskutovali nad tím, co vlastně interpreti zpívají.

„Ve 13 letech jsem tenkrát doma prohlásil, že jdu ven a jel jsem do Prahy na Visací zámek. Když jsem se v půl jedný v noci vrátil, měl jsem na hlavě zelený číro a byl jsem přiopitý. Máma šílela," vzpomíná na svůj první punkový koncert zpěvák Lukáš Oudys, který do kapely přišel z formace Rybyčky v komatu.

Nakonec je autorem i názvu kapely, kdy po dlouhém přemýšlení všech členů přeložil anglické jméno skupiny Silent Reproach do češtiny.

Básničky ze skladu

Lukáš navíc skládá kromě zboží ve skladu také básničky a texty k hudbě.

„Jedu si takhle po skladu a najednou mě v půlce cesty napadne text. Sednu na krabici, napíšu ho a jedu dál. To samé mám i s básničkami, vycházím ze situací, které se opravdu staly," poodhaluje tvorbu zpěvák, který do Tábora přijel před 11 lety na návštěvu z Prahy a už zůstal. Inspirují ho také indiáni a jejich kultura.

„Líbí se mi, dokonce jsem s českými indiány jezdil na tábory. Na podzim bychom rádi vydali videoklip, který bude právě sestřihem akcí s indiány," prozradil.

Do teď má Němá Výčitka na svém kontě 35 písní, z nichž hraje 27. „Zbytek jsme zapomněli, nebo vyřadili. I s prostatickými pauzami jsme schopní odehrát až dvou a půlhodinový koncert. Přestávky vyplňujeme básničkami, přičemž když se Ruda nikde nezakecá, vejde se do dvou básniček," dobírá si kapela baskytaristu Rudu Hejla.

V únoru si Výčitka sama vydala své třetí CD o deseti písních. S Martinem Maredou ho v rekordním čase nahrála za mrazivého dne na Čápově Dvoře v Táboře.

„Bylo mínus šestnáct stupňů. V devět ráno jsme se sešli ve zkušebně a v deset večer už seděli na baru. Vše jsme nahráli na první pokus, bez větších úprav, efektů. Chtěli jsme autentický syrový zvuk. Předejdeme tím zklamání lidí, kteří přijdou na koncert. Jak to je nahrané, tak zníme," tvrdí kapela.

Skupina upozorňuje také na booklet – obal CD, který tvoří článek z táborského týdeníku. Text popisuje situaci, kdy kapela údajně nebyla pro svou opilost schopná odehrát koncert na hudební soutěži HiltonFest.

Parta připouští, že opilá byla, ale tehdy měla problémy se zvukem na pódiu. Vše vyvrcholilo jejím odstoupením ze soutěže a předčasným odchodem z pódia.

„Dopoledne jsme natáčeli klip k písni Foor, což je přesmyčka reagující opět na soutěž. Byli jsme unavení a pak přišly problémy se zvukařem. Hráli jsme mnohokrát opilí, ale tohle se nám ještě nestalo, vůbec jsme se neslyšeli. Proto jsme šli do hoven, a to použili v názvu desky," podotýkají.

Album Dohowen lze sehnat přes bandzone profil skupiny či na jejích koncertech. Prodává se za 80 korun. Během půl roku by také měla být volně ke stažení na internetu.

Neobyčejní tatínci

Všichni členové už mají rodiny. Nejsou tak jen věčnými punkáči, ale také tatínky. A touto rolí sbírají snad ještě větší úspěchy, protože nelení.
Nejen pro děti pořádají nejrůznější soutěže, hry i akce. Josef Škrleta spolupořádá akce jako Masopust na Blanickém předměstí, hippies karneval, MDŽ v Čekanicích a jiné. Nyní už jsou plány na další zábavu.

„Rádi bychom uspořádali dětský festival – bejbypunkový. Děti by si na něm mohly zahrát a jim by zahrály kapely. Zjišťovali jsme už ceny, jenže skupiny pro děti jsou neskutečně drahé. Takhle se vydělává!" rozohnil se Lukáš.

Další kulturou by měla být venkovní promítání českých filmů na zahrádce hostince U Žida na Blanickém předměstí. Vyhrazené jim budou středy.
Jen festival Kozí dech letos nebude, protože termín je už na Kozím hrádku obsazený, ale příští rok by být měl. Stejně jako Punkový ples a aby byla zachována tři P v názvu, bude se jmenovat Punkový ples podruhé.

„Festival jsme začali dělat kvůli sobě. Chtěli jsme si zahrát venku a obesílali nejrůznější akce až rok dopředu, nikdo nám však ani neodpověděl. Punkový ples se podařil, druhý ročník snad bude," přislíbil Lukáš Oudys.

David Peltán