„Ta přezdívka je úplně jiná. Pokud se máme dobrat kořenů jejího vzniku, musíme se vrátit do roku 1953, kdy jsem se s manželem seznámila,“ naznačuje Stanislava Wimmerová, napínajíc posluchačovu pozornost jako správný vypravěč příběhů. Její manžel je totiž Jaroslav Wimmer, známý sběratel pověstí a vynikající vypravěč.
„Bydlela jsem ve Vyškově, kde jsem pracovala v nemocnici jako laborantka, a můj manžel je rodilý Pražan. Ve Vyškově sloužil jako záklaďák. Pracovníci nemocnice měli kulturní družbu s armádou a společně vytvářeli představení pro veřejnost. Tam jsem si ho všimla. Hrál skvěle na klavír a se svou kapelou doprovázel taneční soubor, ve kterém jsem tančila. Dali jsme se spolu do řeči a on uměl tak krásně hovořit o historii Prahy a krásách celé naší vlasti, že jsem si už tehdy díky jeho vyprávění zamilovala Šumavu.“
Wimmerovi se vzali o rok později, ale hned od začátku svého vztahu využívali všech volných chvil, aby společně křížem krážem cestovali po krásách naší země a zaznamenávali je. „Manžel se zaměřoval na vyhledávání místních pověstí a já mu pomáhala. Bylo po měnové reformě, peněz málo, a tak jsme při našich putováních přespávali, kde se dalo: po zříceninách, u dobrých lidí, ale i na hřbitově v hrobce.“
Z doby svých dokumentačních začátků mají Wimmerovi plno krásných příhod. Nejmilejší je ta, jež se odehrála roku 1958 v obci Bílý Potok v Jizerských horách.
„Místní nám řekli, že tam bydlí osoba přezdívána Anka Kozel, která zná zajímavé příběhy, ale ať k ní nechodíme. Žije sama v chalupě v úděsných podmínkách a kdykoliv očekává nějakou návštěvu, pomazává kozlími výkaly práh dveří a schody. Přesto jsme se k Ance Kozel vypravili. Pozvala nás dál, rozevřela stará alba a začala vyprávět. Byla původem Němka, její milý za války narukoval do německé armády a nevrátil se. Zbláznila se z toho a nekomunikovala s okolím. Na stole jí seděl veliký kocour, který na pokyn obracel tlapkou stránky v albu. Anka mu říkala raurau, což je německá obdoba našeho čičí. A od té doby si s manželem říkáme Rauráčci. On je Raurau a já Raurinka. Někdy se stane, že z nás omylem tahle oslovení vyklouznou na veřejnosti a lidé okolo překvapeně nastraží uši,“ směje se Stanislava Wimmerová.