O čem nás tento táborský skladatel divadelní hudby, jehož melodie dotvářejí více než třicet her, chce vlastně přesvědčit?
„O tom, že je chyba, když mě někteří lidé mají zafixovaného jenom jako hudebního skladatele,“ říká Petr. „Je sice pravda, že už dlouhá léta bývá na divadelních plakátech moje jméno uvedeno hned vedle slova hudba, ale já jsem úplně nejspokojenější, když můžu na jevišti hrát charakterní roli.“
Petr odmalička navštěvoval divadelní představení pro děti v Táboře a nevynechal ani jedinou hru Divadla mladých. Více než děj her ho však okouzlovala nespoutaná atmosféra, jež se vždy v divadle rozhostila.
„Fascinovalo mě, jak se herci v rolích pohádkových bytostí dokážou vyřádit a s napětím jsem čekal na všechno nečekané. Třeba když během hry spadly kulisy nebo někdo popletl roli. Naprostou lahůdkou byl vždy úplný konec představení, když už odešli diváci. Herci v pohádkových kostýmech vycházeli zpoza opony na jeviště, co chvíli o něco zakopávali a často si při tom jadrně ulevovali. Pak někde v koutě začal ušlechtilý rytíř něco osobního sprostě vytýkat něžné princezně a ona mu nezůstávala nic dlužna. A když byli v nejlepším, z rytíře spadlo brnění. Úžasné.“
Všímavé oči režiséra Vladimíra Rába brzy upoutal osmiletý chlapeček, který se vždy po představení nemohl odlepit ze sedadla a hltal cokoliv, co zavánělo lumpárnou. Režisér se mu snažil vysvětlit, že divadlo už skončilo, ale klouček ho přesvědčoval, že pro něj to nejlepší divadlo začalo právě teď.
„Nakonec pan Ráb řekl: ‚Nechceš zkusit hrát?‘ A já odpověděl: ‚Chci.‘ Od té chvíle mě divadlo pohltilo a díky němu jsem se dostal i k hudbě. V Divadle mladých kdysi nahradili starý klavír novým. Starý nástroj skončil pod jevištěm a my ho o pauzách rozbírali. Dokud ještě trochu hrál, brnkal jsem na něj a vymyslel jsem si dvě písničky. Tak začal můj zájem o hraní na klávesy a komponování. Potom zbytek klavíru kamarádi zvedli a vyhodili z okna z druhého patra. Překrásně se na zemi roztříštil,“ vzpomíná Petr Vohradník a dodává: „Když jsem po nějaké době svoje kompoziční pokusy předvedl režisérovi a hercům, měl jsem úspěch. Hned jsem se ocitl za klávesami a začal se starat o hudbu. A já přitom tolik toužil řádit na jevišti! A proto dnes, kdy hraji v Divadelním souboru Tábor, se na hudební režii podílím jen částečně. O zážitek z činoherního hraní se totiž už nechci nechat připravit.“