Jedním z mnoha záslužných činů, jež básník Ivan Wernisch vykonal pro českou literaturu, bylo, že ihned po sametové revoluci přesvědčil svého kamaráda Jaroslava Chobota, aby se znovu stal tvořícím a publikujícím básníkem a navázal na tvorbu, kterou z vlastního rozhodnutí přerušil na konci 60. let. V následujících dvou desetiletích totiž jeho svébytná poezie, opírající se o teoretické práce Maxe Benseho a ukotvena diskusemi v pražském literárním klubu Concrete Poetry, pozbyla jakékoliv naděje na publikování.
„V roce 1968 mi měla vyjít sbírka Vyprávění o Tenovi, avšak její vydání bylo zrušeno,“ vzpomíná Chobot, „klub Concrete Poetry fungoval i nadále, ale už jsem ho nenavštěvoval – mezi milovníky poezie se tam začali objevovat konfidenti. Věnoval jsem se výtvarným aktivitám, neboť publikovat bych tehdy mohl jen formou samizdatových publikací, jejichž ‚nadstavbová‘ úroveň bývala dosti slabá.“
Básníkův comeback se odehrál roku 1997 vydanou sbírkou Cihlový vlk. Když bychom se však chtěli dobrat počátku jeho básnického vnímání, museli bychom se vrátit do druhé poloviny 40. let minulého století do básníkova rodiště, Benešova. „S úžasem jsem naslouchal své babičce. Měla neuvěřitelnou paměť a znala obrovské množství naivních básniček, které v dobách jejího mládí vycházely v kalendářích. Snadno se mi pamatovaly a promítal jsem si je do svých her. Poskytly mi základ uměleckého vnímání v jeho nejzákladnější formě. V té době jsme se přestěhovali do Tábora, kde můj otec získal zaměstnání, ale brzy o ně z politických důvodů přišel a obtížně sháněl obživu. Rodina se zmítala v hmotné nejistotě a já vnímal otcovy stísněné nálady, z nichž do mé počínající tvůrčí činnosti padla existenciální nejistota.“
Setkání s těmi správnými lidmi z literárního světa přišlo kupodivu na vojně, v letech 1960 až ’62. Jaroslav Chobot byl zařazen do důstojnické školy, kde poznal literatuře oddané vrstevníky. Každý večer diskutovali a četli knihy. „Těšili jsme se, že vyjdou překlady Franze Kafky, ale ony stále nevycházely. Protože jsem některé jeho povídky znal, rozhodl jsem se v jejich duchu napsat vlastní texty, abychom si to literární čekání ukrátili. Největší úspěch sklidila povídka inspirovaná skutečnou příhodou. Jednoho dne jsem musel s plynovou maskou na obličeji podstoupit výcvik na překážkové dráze. Nějaký tlustý poddůstojník mi zavelel běžet a já v zamlžené masce naštvaně běžel a běžel. Když jsem masku shodil, zjistil jsem, že jsem dávno opustil vojenský prostor a přede mnou stojí bílá hospůdka. Vstoupil jsem a tam sedělo pět černě oděných hrobníků. Nabídli mi židli a opili mě do němoty. Pak mě odnesli ke kasárnám a přehodili přes plot. Ráno jsem se probudil v orosené trávě, načež jsem nepozorovaně vběhl na rotu a splynul s ostatními vojáky. Nikdo mě po dobu mé nepřítomnosti nesháněl…“