Údajně nemá smysl pavouka hledat, protože si zaleze tak, že ho není možné najít. „Nebojím se, že by pošel hlady, větší exempláře vydrží bez potravy i půl roku. Jako krmení pro pavouky chovám šváby a kvůli nim mi po bytě neustále běhají malé ještěrky gekoni, aby pochytaly šváby, kteří mi utekli. Když má uprchlý pavouk hlad, prostě si chytne buď gekona nebo zatoulaného švába. Takový je koloběh přírody v našem domě. Po krátké době se pavouk zase někde objeví. Pokud mi uteče nejedovatý druh, žádnou bdělost v domě nevyhlašuju. Mám na to svou teorii: pavouk pořád někde po domě chodí, já taky, proto se musíme zákonitě setkat a zatím se tak vždycky stalo,“ vypravuje Ladislav, jenž je se svými přibližně 2500 sklípkany nejspíš největším chovatelem pavoučích velikánů na Táborsku a možná i v jižních Čechách. Díky častému páření jeho osminohých miláčků se počet mění a často dosahuje až čtyř tisíc kusů.
Polil by vás studený pot, kdyby se v blízkosti volně pochodoval dvaceticentimetrový pavouk? Zachovejte klid. Ladislav své obry chová na samotě poblíž Balkovy Lhoty. „Není znám žádný případ, že by sklípkan, který utekl chovateli, způsobil někomu smrt. Zahyne nejdéle na podzim s prvním ochlazením. Některé grammostoly z horských oblastí Jižní Ameriky vydrží sice i pět stupňů nad nulou a některé dokonce i mráz, ale v našich zeměpisných šířkách zimu nepřežijí.“
Ladislav v obložení terárií se sklípkany i spí, ale bývaly doby, kdy mu děs naháněli i obyčejní pokoutníci. Před pěti lety si na popud kamaráda koupil sklípkaní mláďátko a propadl pavoučímu kouzlu. „Namísto strachu mám vůči nim respekt. Vím, že musím být velmi opatrný a nedělat rychlé pohyby, když jsem blízko rychlých a jedovatých druhů, zvlášť když se páří. Kamaráda z Brna nedávno kousla poecilotherie. Den strávil na kapačkách, další dva dny ho trápily tuhé křeče a nejmíň půl roku by neměl pít alkohol, protože ten v těle dokáže znovu aktivovat jed. Pavouk není hračka. Přiznávám, že některé mírné druhy beru do rukou, aniž mi hrozí jakékoli nebezpečí, ale ochočit se nedají. Někteří lidé sice říkají, že si na ně pavouci zvykli, ale ve skutečnosti si chovatelé zvykli na to, jak se v určitých situacích chovají jejich pavouci.“
Obrovské množství sklípkanů vzbuzuje dojem, že jednadvacetiletý Ladislav je profesionálním chovatelem. Pracuje však jako truhlář a sklípkani jsou jeho koníček. „Pavouci potřebují jen svůj domeček, navlhčovat půdu a občas nakrmit. Rád je vyměňuju, a pokud je prodávám, výtěžek vždycky vkládám do pořízení dalšího. Začínající chovatelé často ke mně jezdí, aby si pavouky prohlédli nebo vyměnili či koupili. Rád je vyvádím z míry tím, že mám po záclonách rozvěšené pavoučí svlečky, které vypadají jako skuteční odpočívající pavouci. Vytváří to skoro dojem, že mi sklípkani volně běhají po bytě. Jeden kamarád se toho tak lekl, že na sebe převrátil krabici s moučnými červy. To bylo řevu…“