Kronika Klubu výtvarníků v Táboře, zachycující jeho 29letou činnost, putuje spolu s dalšími klubovými materiály do okresního archivu. Poněkud smutná úloha zakončit tento projekt připadla malířce Evě Kotěšovcové.
„Členská základna zestárla. Na našich setkáních jsme se většinou scházeli jen ve třech, až jsme si s těžkým srdcem přiznali, že další snažení už nemá perspektivu,“ povzdechla si rodačka z Havlíčkova Brodu, pro niž se Tábor stal významným mezníkem v jejích výtvarných snahách.
„Právě zde jsem začala naplno malovat a kreslit, když jsem se koncem 80. let přistěhovala. Pro mě je totiž největší inspirací setkávání s ostatními kumštýři. Snad to je tím, že jsem kreslit začala v osamění. Byla jsem hyperaktivní dítě, a když jsem nepřestala zlobit ani po nástupu na základní školu, můj přísný tatínek mi neustále ukládal domácí vězení. Abych se zklidnila, směla jsem si jen číst.“
Rozpustilou prvňačku čtení vůbec nebavilo, zato ji v knížkách zaujaly obrázky. Zkoušela je překreslovat do sešitu, ale zprvu se jí to nedařilo. „A tak jsem si obrázek obkreslovala přes toaletní papír. Vypěstovala jsem si tím cvik v prstech i odhad a brzy jsem začala kreslit na samostatné papíry podle předlohy. Samozřejmě princezničky. Spolužačkám se líbily a mně jejich nadšení dávalo přesně tu motivaci k malování jako v pozdější době setkávání s kumštýři. Ke kaňkám v sešitech jsem s chutí přikreslovala kytičky a učitelka mě neustále napomínala.“
Na tuto svou první vlnu kreslířské vášně má i doklad. Po letech objevila žákovskou knížku, kterou před tatínkem schovala do bible, aby si nepřečetl poznámku: „Eva neustále něco kutí pod lavicí a čmárá si.“ Její výkresy si však učitelé pečlivě schovávali. „Když jsem po absolvování pedagogické fakulty nějaký čas vyučovala na základce, ve které jsem bývala žákyní od první třídy, s překvapením jsem zjistila, že učitelé ukazují žákům moje výkresy jako vzorové práce.“
Eva Kotěšovcová se věnuje mírně stylizované realistické malbě. Kromě figur ráda maluje zátiší a krajiny, a protože se vyhýbá zelené barvě, její krajinomalby mívají nádech časného hřejivého podzimu.
„Venku si vždycky co nejrychleji načrtnu skicu a podle ní doma v klidu pracuji na olejomalbě,“ prozrazuje postup své práce. „Při malování v plenéru se totiž cítím poněkud ohrožena. Opět za to může zážitek z mládí. Bylo mi 16 a bydleli jsme v Lomnici nad Lužnicí. Postavila jsem si malířský stojan k rybníku, malovala jsem a náhle se ke mně přihnali býci, kteří uprchli z ohrady. Podařilo se mi utéct a pak už jsem jen z dálky pozorovala, jak rozšlapávají plátno a olizují paletu…“