„Alena mě požádala, abych zhotovil divadelní paraván s oponou, který sloužil jako prostředí pro rozehrání loutek,“ vzpomíná Josef Konrád, nynější režisér a herec Divadelního souboru Tábor. „Na flétnu jsem improvizoval podle probíhajícího děje. Když jsme později připravovali hru Barevné království, bylo potřeba ještě jednoho loutkoherce. Ani jsem se nenadál a už jsem měl v rukou místo flétny loutku strašného kouzelníka Barvožrouta a stál jsem na jevišti.“
Protože se všichni členové Nehajanek dobře znali z předchozího společného divadelního vystupování, ani si neuvědomovali výrazný početní nepoměr mezi mužskou a ženskou částí souboru. Zato si toho všimli jiní, především pánové.
„Říkali mi s kapkou závisti: ‚Jediný chlap mezi tolika ženskými, ty se máš, co?‘ Já ale v Nehajankách nebyl jako muž úplně osamocený; po technické stránce vydatně souboru pomáhal také Alenin manžel. A kromě toho jsem měl tajné poslání. Jakmile jsem vycítil, že se mezi kolegyněmi schyluje k nebezpečnému jiskření, cíleně jsem s některou z nich vyvolal konflikt. Okamžitě zafungovala ženská solidarita. Všechny se přidaly na stranu nařčené kamarádky a společně mi vynadaly. Současně tím zcela zapomněly na své předchozí drobné osobní neshody. Byl jsem tedy nejen loutkohercem, flétnistou a výrobcem kulis, ale také – hromosvodem! Nehajanky o tom neměly tušení. Dozvědí se to teprve z tohohle článku.“
Ač se dnes o Nehajankách mluví s úctou i v odborných kruzích a Miloš Macourek za nimi nadšeně přijel do Sezimova Ústí, v době svého rozkvětu neměly u porotců na růžích ustláno. „Když jsem se s děvčaty účastnil přehlídky Loutkářská Chrudim, zažil jsem to na vlastní kůži. Hodnotitelé bez okolků naznačovali, že mají jinou představu o divadle pro děti a s despektem o nás říkali: ‚Kdo to sem poslal?‘ Při hodnocení vytýkali naprosto podružné věci: že opona je příliš barevná nebo že jsme jako materiál pro loutky použili molitan, který se prý hodí jen do vycpávek podprsenek a je nedůstojný pro loutky. Alenu to tak ranilo, že z hodnocení utekla. Našli jsme ji až v polích na okraji Chrudimi, kde usedavě plakala. A vidíte, dnes jsou z Nehajanek divadelní legendy,“ zakončuje vyprávění Josef Konrád, který s Nehajankami odehrál dvě sezony.
„Alena mě požádala, abych zhotovil divadelní paraván s oponou, který sloužil jako prostředí pro rozehrání loutek,“ vzpomíná Josef Konrád, nynější režisér a herec Divadelního souboru Tábor. „Na flétnu jsem improvizoval podle probíhajícího děje. Když jsme později připravovali hru Barevné království, bylo potřeba ještě jednoho loutkoherce. Ani jsem se nenadál a už jsem měl v rukou místo flétny loutku strašného kouzelníka Barvožrouta a stál jsem na jevišti.“
Protože se všichni členové Nehajanek dobře znali z předchozího společného divadelního vystupování, ani si neuvědomovali výrazný početní nepoměr mezi mužskou a ženskou částí souboru. Zato si toho všimli jiní, především pánové.
„Říkali mi s kapkou závisti: ‚Jediný chlap mezi tolika ženskými, ty se máš, co?‘ Já ale v Nehajankách nebyl jako muž úplně osamocený; po technické stránce vydatně souboru pomáhal také Alenin manžel. A kromě toho jsem měl tajné poslání. Jakmile jsem vycítil, že se mezi kolegyněmi schyluje k nebezpečnému jiskření, cíleně jsem s některou z nich vyvolal konflikt. Okamžitě zafungovala ženská solidarita. Všechny se přidaly na stranu nařčené kamarádky a společně mi vynadaly. Současně tím zcela zapomněly na své předchozí drobné osobní neshody. Byl jsem tedy nejen loutkohercem, flétnistou a výrobcem kulis, ale také – hromosvodem! Nehajanky o tom neměly tušení. Dozvědí se to teprve z tohohle článku.“
Ač se dnes o Nehajankách mluví s úctou i v odborných kruzích a Miloš Macourek za nimi nadšeně přijel do Sezimova Ústí, v době svého rozkvětu neměly u porotců na růžích ustláno. „Když jsem se s děvčaty účastnil přehlídky Loutkářská Chrudim, zažil jsem to na vlastní kůži. Hodnotitelé bez okolků naznačovali, že mají jinou představu o divadle pro děti a s despektem o nás říkali: ‚Kdo to sem poslal?‘ Při hodnocení vytýkali naprosto podružné věci: že opona je příliš barevná nebo že jsme jako materiál pro loutky použili molitan, který se prý hodí jen do vycpávek podprsenek a je nedůstojný pro loutky. Alenu to tak ranilo, že z hodnocení utekla. Našli jsme ji až v polích na okraji Chrudimi, kde usedavě plakala. A vidíte, dnes jsou z Nehajanek divadelní legendy,“ zakončuje vyprávění Josef Konrád, který s Nehajankami odehrál dvě sezony.