„O tubě koluje spousta předsudků. Například, že se na ni dá jen toporně basovat v dechovce,“ rozpovídal se Tomáš Goll. „To už ale vyvrátili moji předřečníci. Já doplním, že sólová hra se může pojmout jako skvělá meditace. Tón se dá tvořit i velmi potichoučku, něžně a hodně hluboko. K tomu se ale hráč musí dokonale uvolnit a splynout se svým nástrojem. Nejhlubší rejstřík se ozývá v krásných relaxačních tónech v úrovni kontraoktávy. Takové tóny znějí tajemně, ale zároveň kulatě a měkoučce. Lahodí uším a příjemně prostupují celým tělem.“
Další předsudek je, že tak obrovský nástroj je velmi obtížné „ufouknout“. Tubista však vrtí záporně hlavou: „Ke hře na tubu je zapotřebí míň dechu než na příčnou flétnu. I proto na tubu tak rád hraju. Je velice příjemná na dýchání a při správné hře se nenamáhají plíce. Dokonce jsem viděl hráče, který hrál s rovnátky na zubech. Při standardním hraní se tón netvoří silou, ale uvolněnými rty.“
Mezi tubisty koluje legenda o jednom bezzubém jihočeském tubistovi, který hrál s pomocí krabičky od cigaret. „Slyšel jsem ten příběh,“ potvrzuje Tomáš Goll. „Jeden starý hráč prý těsně před vystoupením zjistil, že si doma zapomněl umělý chrup. Všiml si prázdné krabičky od cigaret, sundal z ní celofán, sroloval ji a zasunul za horní ret. Tím si ho vlastně vyztužil a mohl o něj opřít nátrubek. Prý s tou krabičkou v puse odehrál celou zábavu. Neviděl jsem to na vlastní oči, ale technicky to možné je.“
Hra na tubu je výjimečná také tím, že hráč musí do nástroje foukat vždy s malým předstihem. „Trubice tuby v rozvinutém tvaru měří pět až šest metrů a než vzduch proletí od nátrubku do ozvučníku, chviličku to trvá. Tubisté říkají, že ‚tón strkají dopředu‘. Nasazují ne při mávnutí dirigentovy ruky, ale v okamžiku, kdy se chystá mávnout. Není to žádná věda, hráč si tuhle schopnost vypěstuje přirozeně. Tuba je prostě zajímavý, jedinečný nástroj a tubistů není nikdy dost,“ vyzývá Tomáš Goll.