„Vidím to jakoby to bylo dnes. Na lavičce tam sedí slepý muž a hraje na dudy. V tu chvíli pro mě přestává existovat celý svět. Jediné, na co myslím, je, že si dudy musím sehnat a naučit se na ně hrát,“ vybavuje si Karel Kaštánek okamžik, kdy mu dudy poprvé ukázaly svou čarovnou moc, skoro jako ve hře Strakonický dudák. Hráč na kouzelný nástroj se však nejmenoval Švanda, ale Kvajser.
„Dudy v rukách pana Kvajsera zpívaly jako nástroj bohů. Pak jsem se s ním dal do řeči a on poradil, že dobré dudy mi postaví firma Konrády v Domažlicích. Jenomže tehdy stály 25 tisíc, a já vydělával měsíčně tisícovku. Svého snu jsem se ale nevzdával, a když jsem v roce 1954 začal pracovat v Táboře v Otavanu, tajně jsem si z každé výplaty odkládal stovku.
Stále jsem ale neměl na dudy dost peněz a jednou jsem se svěřil předsedkyni závodní rady. S radostí řekla: ‚My ti na ně půjčíme a budeš nám hrát!‘ A tak jsem dudy sehnal a postupně je splácel. V té radosti jsem i manželce prozradil, že jsem si vedl tajný fond. Vzala to sportovně a dokonce pak se mnou začala zpívat.“
Karel Kaštánek dodnes dudy neopustil a před osmi lety založil lidový soubor Písnička, který úspěšně vystoupil i na koncertu Společnosti Jarmily Novotné před posluchačstvem filharmoniků. Hraje na české dudy laděné v Es dur, jejichž píšťala obsahuje tzv. dudáckou tónovou řadu složenou z osmi tónů. Jakmile píseň dospěje k tónu, který na píšťale není, dudák tento tón zazpívá, přičemž z píšťaly vyloudí jiný tón do dvojhlasu. Proč vlastně dudám během hudebního vývoje nepřibyly půltóny?
„Výrobci se o to pokoušeli. Viděl jsem i dudy, jejichž píšťala čili přednička se podobala kl