A přece má toto slovo ještě jeden význam. Určitě se najdou mladí lidé, kteří před přibližně 15 lety byli dítkami mateřskou školou povinnými, a jim se při vyslovení názvu Kolovadlo rozjasní tváře. Nejspíše si postesknou, jaká škoda, že tento unikátní ženský divadelní soubor, hrající pro děti, dávno ukončil svou činnost a nenašel následovníka.
„Název našeho divadla vznikl ze dvou příčin,“ vzpomíná Simona Štorchová ze Sezimova Ústí, která stála u zrodu souboru. „Kolovadlem jsme nazývaly kulatou konstrukci z tyčí, na níž byla zavěšena plátna s divadelním pozadím. Další příčina názvu spočívala v tom, že jsme se vešly do jednoho auta a divadélko tedy cestovalo na kolech. Naše čtyřčlenné obsazení se po celou dobu trvání souboru nezměnilo: Alena Němcová, Stáňa Rybníčková, Máša Bušková-Valterová a já. Nesmím také zapomenout na Honzu Buška, který složil a nahrál hudbu k naší nejslavnější hře Klaun potkává svět.“
U spontánních uměleckých aktivit nebývá jednoduché určit datum jejich vzniku. Stejně tak je to s Kolovadlem. Zrodilo se nejspíš v roce 1991.
„S Alenou a Stáňou jsme už měly jasnou ideu, jak by naše představení pro děti měla vypadat,“ vypravuje Simona Štorchová, „všechno ale začalo až tehdy, když jsme se zúčastnily jednoho z prvních představení Jó, náš klubu a seznámily jsme se tam s Mášou. Náš nápad ji zaujal a nabídla se, že nám namaluje kulisy. Nakonec ji atmosféra rodícího se divadla pohltila natolik, že s námi začala vystupovat na jevišti.“
V čem bylo Kolovadlo unikátní? „Scénář vytvářela Stáňa tak, abychom si na základě něj každá samostatně vytvořila svou roli. Velkým vzorem nám byla především Alena, která vládne obdivuhodným hereckým a improvizačním talentem. Používaly jsme co nejméně rekvizit a pracovaly jsme především s náznakem, čímž jsme vlastně trochu navázaly na divadlo Nehajanky Aleny Bláhové. Při vystoupeních jsme komunikovaly s dětským publikem. Nejprve jenom slovně a pak si Alena Němcová v roli klauna začala během představení vybírat děti z publika, zvala je na jeviště a zapojovala do hry.“
Divadélko si záhy získalo takový ohlas u malých diváků, že bylo pravidelně zváno i do školek v Rakousku. Svou činnost ukončilo po třech letech práce, když ze souboru odešla jedna členka. Zbylé osazenstvo si už nedokázalo na jejím místě nikoho jiného představit. Zůstaly jen fotografie a vzpomínky. Necháme tedy Kolovadlo kolovat ještě v několika dalších vyprávěních. Věřím, že divadélko si to za úsměvy, jež dokázalo vykouzlit na dětských tvářích, plně zaslouží.