Dívají se s vámi do novin vaše děti, které již umějí číst a dosud věří na čerty? Zaměřte rychle jejich pozornost jiným směrem, ať jim nezbouráme svět, v němž hodný Mikuláš s andělem nosí laskominy, zatímco na čerty je třeba pomyslet pokaždé, kdy zlobivé myšlenky ponoukají k provedení nějakého darebáctví.
„Před třemi roky jsem se poprvé převlékla za Mikuláše,“ říká Jiřina Boumová z Tábora. „Mám totiž malého synka Pepču a už bylo načase, aby i za ním přišli čerti s Mikulášem. Ne že by nebyli k sehnání, ale vůbec se mi nelíbila úroveň jejich masek a chování. Někteří jedinci si proměnu v čerta představovali tak, že si jen oblékli černý svetr, na hlavu natáhli masku a pak už je zajímalo jen, kolik za svůj pochybný výkon dostanou peněz nebo alkoholu. A tak jsem se rozhodla že mikulášský tým sestavím ze své rodiny a příbuzných. Anděla předvádí moje sestra a čerty moji dva bratři a manžel. Kromě výroby pečlivých převleků jsme si nastudovali i svůj vlastní scénář, který vychází z našich dětských vzpomínek.“
To, že jsou v rolích nepozemských bytostí přesvědčiví, si potvrdili na malém Pepčovi. Přestože věděl, kdo se v maskách ukrývá, uvěřil, že za ním přišli vyslanci nebes a pekel. Stejně reagovaly děti příbuzných a známých.
„Rozdali jsme známým naše plakáty, aby je předali dál a letos už se nám ozvalo 25 rodin. To je maximum, které se dá zvládnout. Hříchy a dobré vlastnosti dětí nám rodiče sdělí po telefonu a my se je často ještě učíme zpaměti před domovními dveřmi. Vycházíme do terénu v půl páté a končíme před osmou. Děláme to pro radost, protože jsme přesvědčeni, že čertovské tradice v současnosti upadají a děti mají právo na svoje staré dobré čerty.“
Jak Mikuláška sama dlouho věřila na peklo? „Do deseti let. Jakmile zachrastily řetězy, rozběhla jsem se po domě, snažila se schovat a čerti mě pronásledovali. Tohle se už dneska neděje. Lidé by někoho cizího v masce nenechali jen tak pobíhat po domě. Je to dobře. Aspoň svoje děti na příchod čertů psychicky připraví a malí zlobilové předem malují obrázky, aby si čerty naklonili. Čertí hudrování už pro ně nepředstavuje tak hrozný psychický šok, jako tomu bylo kdysi, ale přesto mají strach a slibují hory doly. Například jeden tříletý chlapeček, na kterého peklo vzneslo stížnost, že nejí polévky, okamžitě doběhl do kuchyně, zasedl k talíři s nesnědenou polévkou a trval na tom, že všichni musíme na vlastní oči vidět, že ji sní. A snědl ji s chutí.“