„Já mám totiž velice ráda lidi, práci a květiny,“ prozrazuje s polským přízvukem. „Zvlášť teď před Vánocemi mám plné ruce práce. Mnoho přátel mi nosí balicí materiál, abych zabalila dárky určené pro jejich nejmilejší. Vědí, že vždycky vymyslím něco pěkného a zároveň trochu netradičního.“
Věhlas o nápadech a šikovných rukou Bronislawy Katonové dávno přesáhl hranice Tábora. Před časem například u jejích dveří zazvonili kněží z Jindřichova Hradce a poprosili ji, aby vyzdobila oltář jejich kostela. Její výrobky můžeme tradičně spatřit nejen v táborské Galerii A. D. 1551, ale také na různých charitativních akcích. A protože jsem se s paní Katonovou setkal kvůli vzpomínání, zajímá mě, kde se vzaly kořeny jejího neobyčejného nadání.
Bez váhání mi to pověděla, a já chvíli uvažoval, zda mám tak krutou záležitost zahrnout do článku, jenž vyjde v předvánočním čase. Nakonec jsem si řekl, že před odkazem zásadních událostí nesmíme zavírat oči nikdy.
„Pocházím z Polska, z města Kolbuszowa,“ vypravuje Bronislawa Katonová. „Všechno to začalo 1. listopadu 1944, kdy mi v mých sedmi letech rázem skončilo dětství. Můj tatínek Andrzej Jadach byl velitelem partyzánského oddílu, který operoval v naší oblasti. Náš soused kolaborant ho udal Němcům. Esesáci odvlekli tatínka do místní školy a s ním i mou těhotnou maminku a nás tři děti, z nichž jsem byla nejstarší. Před našima očima ho vyslýchali a krutě tloukli, ale tatínek nikoho neprozradil. Když pochopili, že mluvit nebude, vydloubli mu oči, strhali nehty a vyřízli jazyk. Znovu ho bestiálně tloukli a my všechno musely z bezprostřední blízkosti sledovat. Během mučení mi tatínkova krev stříkala do obličeje a já si v jednu chvíli zakryla tvář. Hned ke mně přiskočil esesák a obuškem mě praštil přes obličej. Rozsekl mi část tváře a na jedno oko od té doby nevidím. Když tatínka utloukli k smrti, hodili ho na náklaďák a odvezli neznámo kam. Zůstaly jsme bez živitele a já jako nejstarší z dětí musela se vším pomáhat a v mnohém maminku zastat. Od té doby se mi ale daří vše, na co sáhnu. Vím, že mě Bůh obdařil a nenacházím dostatečná slova, jak mu za to poděkovat. S drobnou rukodělnou prací jsem začala přesně před 20 lety, když jsem přišla do důchodu. Moje šikovnost a nápady jsou darem Božím. Proto na ně nejsem pyšná a svým dovednostem učím každého, kdo má zájem.“