„Ale zažije se při tom i legrace,“ vypravuje Bohumil. „Někdy při kování kováři odletí kus žhavého kovu a spadne mu pod nohy. Kovář si toho nevšimne, a najednou cítí horko – odspoda mu hoří montérky. Jednou se to stalo i mně a všichni okolo se samozřejmě chechtali.“
Ke kovářství ho nikdo doma nenutil. Už vdětství měl tolik koníčků, hlavně kanoistiku, počítače a výrobu keramiky, že nebylo zřejmé, kam jeho profesní zájem bude směřovat. Obdivoval sice zručnost svého taťky, jenž si doma pro radost vytepal dýku, ale rozhodující podnět přišel od starší sestry Michaly.
„Řekla, že by se jí líbilo, kdybych jí ukoval plot, až bude mít postavený dům,“ vzpomíná Bohumil. „Začal jsem pozorněji sledovat taťku při kování. Koupil si totiž malou přenosnou výheň a kovadlinu si sám vyrobil zkolejnice. Nejspíš jsem na kovářství vté době hodně myslel. V 9. třídě jsme na pracovním úřadě vyplňovali dotazníky, podle kterých se mělo zjistit, jaká profese by komu nejvíc vyhovovala. Mně vyšlo, že bych měl být zlatotepcem. A zase mě popostrčila sestra. Prý abych nějakou podobnou profesi dělal. Přihlásil jsem se tedy na obor umělecký kovář – zámečník. Než jsem do učení nastoupil, taťka mi přivezl uhlí a železo a nechal mě, abych si kování vyzkoušel.“
Zjistil, že to není jednoduché. Kladivo váží okolo dvou kilogramů, menší palice šest, velká dokonce deset kilo. Železo zpočátku pálil. „Když žhavá okuje dopadne na ruku, udržuje si stále stejnou teplotu. Kovář ji rychle sklepne a musí kovat dál. Pracuje se bez rukavic, protože by mohly vzplanout. Běžné jsou i puchýře na očním víčku. Reflex způsobí, že se oko zavře dříve, než jiskra vletí dovnitř, a ta pak popálí jen víčko.“
Přesto se nevzdal a objevil krásu kovářského řemesla. Ve škole se postupně naučil ukovat čtyřhrany, špičky, klínky, kolečka, spirály, háky, pravé úhly, svícny a nyní vyrábí kleště. „Za dva roky budu vyučený, ale chci ve studiu pokračovat. Doplním si maturitu a ještě se vyučím truhlářem. Rád bych si jednou otevřel dílnu na výrobky kombinované ze dřeva a kovu,“ říká Bohumil.