Kytarista Libor Oliva v době dospívání snil o tom, že se bude profesionálně věnovat hudbě. Toužil hrát rock a cestovat se svou kapelou od festivalu k festivalu. Mnohokrát už na to měl „našlápnuto“, ale vždycky ho okolnosti posunuly trochu jinam, než původně chtěl. Mladí kytaristé, kteří se k němu dnes chodí učit hrát na elektrickou kytaru do Hudebních kurzů města Tábor, by vlastně měli těmto okolnostem poděkovat. Díky tomu, že jejich učitel hudby musel o splnění svého muzikantského snu vždy bojovat a jít k němu nejrůznějšími odbočkami, stal se multižánrovým kytaristou s bohatými praktickými zkušenostmi.
„V první třídě jsem chtěl hrát na housličky, ale pan učitel přijal jen mou sestru Ilču, a mně odmítl, že prý nemám dostatečný talent. Strašně mě to mrzelo. Pak jsem v televizi uviděl trumpetistu v bílém obleku, jak hraje písničku Bludička Julie. Byl jsem jím úplně oslněný. Na žesťový nástroj mě do hudebky přijali, ale trubky jsem se nedočkal. Prý jsem na ni měl příliš úzké rty, a tak mi přidělili lesní roh. Prožil jsem s ním mnoho hudebních let a dokonce jsem na něj hrál v Posádkové hudbě Brno, ale moje srdce už tlouklo v úplně jiném rytmu. V deváté třídě mi totiž spolužák pustil nahrávky skupiny Kiss a mě ta hudba uchvátila. Začal jsem se učit hrát na elektrickou kytaru a s kamarády jsme založili kapelu Kobra. Jakmile jsem se vrátil z vojny, zavřel jsem lesní roh navždy do skříně. Opravdu to nebyl nástroj, na který bych si mohl hrát svoje milované ‚kissáky‘,“ říká Libor s úsměvem a vzápětí upřesňuje:
„I když jsem svým hudebním založením rocker, razím teorii, že je třeba zvládnout co nejvíc hudebních stylů. Baví mě objevovat další tváře hudby, a to je i jeden z důvodů, proč ji rád učím. Občas mě motivují i moji žáci, protože každý z nich obdivuje svého hudebníka a většinou mají dobrý vkus.“
V kytarových prstolamech své žáky nešetří. Jakmile však pozná, že získali určitou technickou zdatnost, hned jim otevírá muzikantskou duši při výuce improvizace. „Žáček se učí tvořit vlastní sóla do doprovodu, který mu hraji. Pozorně ho při tom poslouchám a opravuji chyby. Nejčastější nešvar je zběsilé hraní bez ohledu na harmonii a náladu probíhající v doprovodném hlase. V takové chvíli žáčkovi vysvětluji, že rychlost je pěkná věc, ale pouze tehdy, když má své místo. Posluchači si na ni totiž brzy zvyknou, jejich pozornost otupí a pak už se na hráče nedívají jako na tvořivého hudebníka, ale jako na sportovce, který chce trhnout rekord.“
Libor Oliva je přesvědčen, že improvizace a vlastně většina dobré hudby je postavena hlavně na vytváření melodie a jejím rozvíjení, jako když se vypráví poutavý příběh. „Přál bych si, aby nastupující hudební generace šla jinou cestou, než jakou se ubírá současný trend komercializace hudby. Vyrábí se plno technicky precizních skladeb, které ale nemají žádného ducha. Mladým muzikantům přeji, aby byli otevření a přirození, protože jedině tím se stane jejich hudba trvalá a zanechá v posluchačích své poselství.“