Pokora. Bez ní to nejde ani v životě, ani v literatuře, vyznává spisovatel Jan Maruna

Táborský spisovatel Jan Maruna před časem odmontoval zvonek ze vrat před svým domem. Občas na něj zvonili nezbední kluci, zrovna když psal. A on potřebuje na tvorbu naprostý klid.

Skoro každé dva měsíce vydává novou knihu. Většinou poezii. Knihy předává lidem sám a nasbíral poměrně mnoho literárních cen. Především ho čtou rádi v Itálii. Celý život pracoval jako železničář, několik let provozoval také léčitelství a nyní, když je v důchodu, věnuje se naplno své lásce – tvůrčímu psaní.

Estetik Otakar Zich rozděloval básníky na tři základní typy – básníky vizuální, hudební a mluvní. Do které skupiny byste se zařadil vy?
Ani do jedné. Já jsem básník, který se umí dívat a umí naslouchat.

Jakým lidem nejraději nasloucháte?
Těm, o kterých se obecně říká, že jsou postižení. Ale oni postižení nejsou. Jen dostali jiný dar než my. Přinášejí světu další hlubokou hodnotu. My takzvaně zdraví o ní nemáme ani ponětí. Pokud ale postiženým lidem dokážeme naslouchat srdcem, část jejich přirozené moudrosti zachytíme.

Právě jste vydal básnickou sbírku s názvem Modrá zeď do slunce. Prozradíte některý skutečný příběh, který vás k ní inspiroval?
Nedávno jsem jel autobusem, který zastavuje v Záluží u Tábora, kde sídlí stacionář Klíček pro děti a dospělé. Cestoval s námi postižený chlapec. Smál se na celý autobus. Jeho mamince, která ho doprovázela, bylo trapně. Podíval jsem se na něj a pak jsem se podíval na ostatní lidi v autobuse. Co jsem viděl? Řadu zdravých lidí se sevřenými výrazy ve tvářích. K tomu, aby se radovali ze života, potřebují rozumový důvod. A ten v současné těžké době nenacházejí. Zatímco postižený chlapec se a radoval bezdůvodně. Lidé se na něj pohoršeně a s opovržením dívali. Nic se od něho nenaučili, i když jim tolik dával. Jeho matka se ke mně otočila s omluvným pohledem. Ale já jí řekl: „Máte nádherné dítě. Važte si toho.“ Na další zastávce vystoupili a mně se začala v hlavě rodit báseň. Pak jsem ji zařadil do sbírky.

Můžete ji přednést?
Rád. Věnoval jsem jí Radce Denemarkové, své paní učitelce na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Báseň se jmenuje Tvář.
„V autobuse mne hřála
tvář člověka,
a stejně tak mohla být
i boha.
Usmívala se na celý svět,
byla jako předloha
k něčemu úžasnému,
pro nás
těžko pochopitelnému.
Utíkáme z něho,
protože mu nerozumíme,
bojíme se,
že lano pochopení
se v nás napne
a praskne
a bude z něj
karafiátový květ.“

Najdeme tuto sbírku na knižních pultech?
Ne. Vydal jsem ji vlastním nákladem jako ostatní své sbírky. Distribuuju ji mezi lidmi sám. Ale před nedávnem jsem dokončil román a ten hodlám časem některému nakladateli nabídnout.

Byla inspirací pro váš román také zkušenost s postiženým člověkem?
Ano. Román se jmenuje Ema a kus nebe. Dokončoval jsem ho v době, když jsem psal zmíněnou básnickou sbírku. A zaťukal na mě letos dvacátého května.

Co to znamená – zaťukal?
Že mi nějak řekl, že ho mám začít psát. Předtím jsem ho ale nosil dobrých třicet let v sobě. Občas jsem ho vnitřně zahlédl – jeho členění, proud děje, tváře postav. Vždycky mi při tom ale dal znamení, že mám se psaním ještě počkat. Že si napsání tak silného příběhu musím nejprve zasloužit.

Jak jste poznal, že už je správný čas na psaní?
To je takový zvláštní stav, který určitě zná každý autor, ale těžko se vyjadřuje slovy. Člověk v takové chvíli cítí blaho a štěstí, protože ví, že bude konat něco velkého, posvátného. V duchu jsem viděl děj románu jako strom, od jeho kořenů až po špičky horních větví. Nakreslil jsem si ho a na jednotlivé větve jsem zapsal jména postav a jejich charakteristiky. A začal jsem psát. Docela rychle. Měl jsem z toho radost. Na dvanácté stránce jsem se najednou zastavil a dál to nešlo. Přečetl jsem si, co jsem napsal, a ona v tom nebyla vůbec žádná energie. Já totiž vnutil té posvátné tvůrčí síle svoje představy. Pochopil jsem, že abych román dobře napsal, musím se od svých představ úplně oprostit a nechat přes sebe volně plynout proud, který mi předtím zaťukal na srdce. A to nejde bez pokory, kterou musím jako autor pořád a pořád vědomě prohlubovat. Vyhodil jsem tedy napsané stránky i kresbu stromu. Naplno jsem se odevzdal té síle a psal jsem pomalu. Síla vynášela moji mysl do natolik zajímavých příběhů, že jsem jen žasl. Za pět měsíců každodenního psaní vzniklo 180 stránek. Při konečném čtení jsem text o dvacet stran zkrátil.

Prozradíte aspoň začátek?
Víc než začátek bychom stejně nestihli, protože děj je hodně rozvětvený. Odehrává se na začátku dvacátého století. Hlavní hrdinkou je Ema. Postižené dítě mongoloidního typu, s nehezkou opičí tváří a znetvořenýma nohama. Co nedostala od Boha na kráse, to jí nadělil v hudebním nadání. Dokázala bez jakýchkoliv znalostí hrát úchvatně na klavír. Měla jen maminku a bydleli na vsi. Její tatínek tam dřív pracoval jako učitel a pak zahynul ve válce.

Najednou do kraje přišel hladomor. A aby špatných událostí nebylo málo, nějaký opilec maličkou Emu znásilnil. Rozkřiklo se to a vesničané je z jejich domova vyhnali. Nechtěli žít v sousedství dítěte, které podle jejich názoru mělo cejch hanby. Maminka ve vyhnanství vyžebrala jen trochu jídla pro Emu. Brzy vysílením a zimou zemřela na prašné cestě. Krajem v té době procházely hlídky, které sbíraly mrtvoly, aby nepropukl mor. Našly i Eminu maminku. Naložili ji na vůz k ostatním mrtvolám a odešli. Emu nechali jejímu osudu. Kdo přežil, ať se o sebe postará sám. Už to vypadalo, že na sedmileté postižené dítě čeká stejný osud jako na jeho maminku. A tu se v krajině objevil komediant Francek. Měl kobylku Héru a doprovázel ho pes Zeus. Putovali od vesnice k vesnici se svým loutkovým divadlem. Pes najednou někam odběhl, a když se vrátil, naznačoval Franckovi, že má jít s ním. Dovedl ho na prašnou cestu a tam ležela bezbranná holčička. Francek ji vzal do náručí a donesl do blízkého zájezdního hostince, aby mu tam poradili, co má dělat.

Hostinský opáčil: „Holenku, za rady se draho platí, a ty nemáš ani groš.“ Ale jeho manželka, která nemohla mít děti, poslala pro doktora. Lékař rozhodl, že holčička musí na několik dní do nemocnice, jinak nepřežije. „Já ale nemám peníze,“ namítl Francek. Léčbu nečekaně zaplatila hostinská. „Až jednou budete mít, tak mi to vrátíte,“ řekla Franckovi, ačkoli věděla, že nikdy peníze mít nebude. Francek děkoval a cítil, že už holčičku nesmí opustit.

Dobrosrdečný lékař přečetl jeho myšlenky a nechal ho bydlet ve své stodole i s jeho divadlem a zvířátky. Pak ho raději vyšetřil a zjistil, že už je na pokraji sil a potřebuje nemocniční péči. Na vlastní náklady ho tedy nechal hospitalizovat, ale v jiné části nemocnice, než ležela Ema. Tu museli uložit do odděleného pokoje. Směly ji ošetřovat jen řeholní sestry, protože kdykoliv zahlédla muže, zoufale křičela. Najednou se začaly dít kouzelné věci. Loutky uložené ve stodole obživly a chtěly pomáhat. Nejmoudřejší z nich byla marioneta, které říkali Tetička. Lékař to poznal a poprosil ji, aby došla potěšit Emu do nemocnice. V okamžiku, kdy se na ni Ema podívala, vstoupil do marionety duch zemřelé maminky.

A tady bychom mohli ve vyprávění přestat. Existuje někdo, podle koho jste holčičku Emu popsal?
Ano, a dokonce se tak i jmenuje. Poznal jsem ji na přelomu 60. a 70. let ve Vyšším Brodě. Byla to vzácná bytost. Postižená, s mongoloidním obličejem a znetvořenýma nohama. Lidé se na ni dívali skrz prsty jen do chvíle, než se někde dostala ke klavíru. Usedla za něj a bez jakékoliv přípravy začala hrát nádhernou hudbu, jakou nikdo předtím neslyšel. Od starousedlíků jsem se dozvěděl, že ji někdo v dětství znásilnil. Ten hrozný zážitek ještě zhoršil její postižení na celý život. Když jsem ji poznal, byla to už zralá žena. Svůj román jsem napsal přibližně ze šedesáti procent podle skutečnosti. Jen jsem děj přesadil do jiné doby a vymyslel bájné bytosti.

Žije ještě Ema?
Nevím. Pokud ano, už je z ní stařenka. Až budu mít čas, vypravím se do Vyššího Brodu a poptám se po ní.

Proč jste od září nastoupil jako žák do Literární akademie Josefa Škvoreckého? Vždyť už jste měl knihu hotovou…

Napsanou jsem ji měl, to je pravda, ale největší práce při psaní je až následná dřina s hotovým textem. Autor odhaluje všechna zbytečná slova nebo sekvence a nemilosrdně je vyhazuje. Také zjišťuje, jestli někde v ději nezapomněl na nějakou logickou záležitost, kterou měl třeba při psaní v hlavě a pracoval s ní, ale nenapsal ji. Když jsem román četl ostatním při hodině, najednou studenti řekli: „Francek vzal dívenku na cestě do náručí, a ona se mu nebránila? Vždyť měla strach z mužů.“ To mě při psaní vůbec nenapadlo zaznamenat. Počítal jsem s tím, že mně je jasné, že dívenka jistě plakala a snad se i bránila, aby ji vzal do rukou. Ale zapomněl jsem na čtenáře.

Kdy román vyjde?
Předpokládám, že příští rok v létě.

Jaké poselství byste vzkázal čtenářům? Letošní rok pro mnohé nebyl právě příznivý…
A s tím příštím to nevypadá o nic lépe. Myslím si, že by si lidé měli víc vážit rodiny. Vštěpovat svým dětem lásku, vcítění a toleranci k ostatním. Jedině tím se může lidská společnost do budoucna zlepšit. Je hluboko do kapsy? Přijměte tedy skutečnost, že budete žít skromně. To není ponižující. Lidi také dneska souží strach z budoucnosti. Ať se do ní tedy nedívají a řeší jen současnost. Úplně nejdůležitější je mít při tom víru. Věřit v někoho velkého, kdo nás přesahuje a můžeme od něj načerpat sílu. Když ho v nesnázích poprosíme, jistě přijdeme na dobré řešení. Jen před ním musíme být pokorní. Vždyť ani dobrá literatura bez pokory vznikne. O tom jako spisovatel už něco vím…

Josef Musil