Až budete dnes číst tyto řádky, nebude již výtvarník a básník Jaroslav Chobot mezi námi. Tedy v Táboře.

Patnáctého listopadu ho letadlo přeneslo z podzimního Česka do horké země peruánské. Odtud se navrátí před Vánocemi s náčrtníkem plným nápadů.

Loni v červnu jste měl v Táboře retrospektivní výstavu ke svým sedmdesátinám. Od té doby jste zatím o sobě nedal umělecky vědět…
Nebojte se, tvořím dál. Něco se však změnilo. Začal jsem cestovat a v podstatě přestal číst uměleckou literaturu.

Vy, umělec?
Ano, je to tak. V letech 2008 až 2010 jsem intenzivně pracoval na své básnické sbírce Modelové porno-lesy (pozdních faunů). Můj laskavý nakladatel Martin Reiner potřeboval rukopis nejpozději 31. prosince 2010, a já mu ho skutečně až na Silvestra v jedenáct večer posílal. Do toho dne jsem pravidelně pracoval od půl druhé v noci, abych z času před rozbřeskem vykřesával kratičké věty, které jsem pak obezřetně vmíchával do již vzniklé textové hmoty. Celou sbírku jsem ještě před odevzdáním sedmkrát přepracoval.

Nicméně podle vstřícných ohlasů se taková pečlivost vyplatila…
Za ty ohlasy děkuji a ještě větší radost mám ze čtenářů, kteří sbírku přijali. Například v Praze jich je několik stovek a mezi nimi poměrně dost mladých lidí. Myslím, že jsem je oslovil tím, že se mi podařilo dát sbírce pevný základ, který je pro vnímavého čtenáře sdělný.

Znamená to, že jste slevil z míry experimentování? Experiment přece dosud k vaší tvorbě patřil.                                             A patří stále. Podle teorie textů teoretika umění Maxe Benseho jsem dokonce v básních vytvořil třicet procent výlučné novosti, což je i v oblasti experimentální literatury vysoký koeficient. De facto se  mi  podařilo  dokázat,  že i experiment může být srozumitelný. Byla to však velice vyčerpávající práce, kterou jsem započal vlastně už před lety svými sbírkami Měkké stroje a Měkkým strojům a pokračoval jsem v ní vytrvale až do dubna 2011, než sazba Modelových porno-lesů odešla do tiskárny. A tu jsem si uvědomil, že jsem se vlastním psaním sám proměnil. Že už nemohu vnímat běžný typ umělecké literatury. Zdá se mi být nudný, přežvýkaný a o ničem. Nečtu ji.

Alespoň tím získáte čas pro další vlastní tvorbu…
Bylo mi ho zapotřebí, když jsem v následujícím roce připravoval svou výstavu. Její artefakty viděla japonská galeristka paní Mico a hned mi nabídla, že mi v Tokiu uspořádá samostatnou výstavu. Jsem pro ni jako výtvarník výjimečný i ve světovém kontextu, ale přeje si, abych pro její výstavu připravil pětadvacet zcela nových obrazů. A rovnou mi stanovila termín – duben 2013. Táborskou výstavu přijel zhlédnout i můj syn Petr. Také jemu se líbila,  nicméně  pozastavil se nad skutečností, že ji organizuji ke svým sedmdesátinám. „Přibližuješ se věkovému limitu, kdy se může stát, že nebudeš moci cestovat. Využij ten čas, kdy jsi ještě plný  sil.  Přijeď  za  mnou v lednu do Peru," nabídl mi.

Proč až do Peru?
Petr se profesně zabývá parapsychologií. Kromě jiné činnosti organizuje pobyty učené pro rozvoj mimosmyslového vnímání a prohloubení  dalších  duchovních  poznání. Na počátek letošního roku nachystal takový pobyt v Peru pro skupinu přibližně dvacítky zájemců. Během něj jsme se měli v tamní divoké přírodě   zúčastnit   šamanských obřadů indiánského kmene Shipibo.

Nebál jste se to podniknout?
Kdepak, pro mě jako pro umělce to bylo lákavé. Můj základní způsob vnímání je mimoslovní, tedy výtvarný. A najednou se mi naskytla možnost setkat se tváří v tvář s naprosto odlišnou realitou než evropskou.

Obáváte se, že byste brzy nemohl z důvodu věku cestovat?
O cestování samotné ani tolik nejde. I člověk s horším zdravotním stavem může nasednout do vlaku nebo letadla a  prostě  se  nechat  unášet. Petr měl ale na mysli, že bych časem nemusel fyzicky zvlád-nout náročnost pobytu v divoké přírodě. V tom jsem mu musel dát zapravdu. Ostatně v té době už mi hodně scházel pohyb,  na  nějž  jsem  kvůli předchozí umělecké vytíženosti neměl čas. Dříve jsem rád alespoň jednou týdně běhal z Tábora do Bechyně. Při běhu jsem si vždycky utřídil myšlenky a přicházely ke mně zajímavé nápady.

Pobytem v peruánské džungli jste vlastně mohl rychle svému tělu splatit pohybový dluh…
A nejen to. Hlavně jsem potřeboval načerpat nápady pro  zadání  od  paní  Mico. Termín odevzdání se pomalu blíží, a vytvořit pětadvacet obrazů, to není jen tak. Letos dvanáctého ledna jsem přiletěl do Limy a otevřel se novým zážitkům.

Našel jste správnou inspiraci?
Nejdřív mě uchvacovala divoká příroda. Obdivoval jsem také indiány, jak se bez obtíží pohybují kdekoliv divočinou, aniž se bojí, že je napadne  nějaký  jedovatý tvor. Oni vlastně přírodou nechodí, nýbrž čtou ji jako příběh, takže „ob řádku dopředu" vědí, co mají kde očekávat. Jaká nebezpečí prales skrývá, jsem poznal, když mi při zastaveních přinášel přítel zoolog Tomáš Hájek ukazovat obzvlášť jedovaté plazy. Ulovil je v okolí během chviličky. „Příteli, jeho jed člověka usmrtí do tří a půl minuty," hlaholil, zatímco jsem si hada fotografoval. Proto jsme chodili jen společně a po bezpečných stezkách, které Petr předem vytyčil s dalšími odborníky.

Jak jste snášel místní podmínky?
Hned po příletu do Limy jsem si spálil kůži. Prostředí mě natolik nadchlo, že jsem pod přímým sluncem fotil a fotil a neuvědomil jsem si, že v lednu si musí kůže na jihoamerické paprsky zvykat pozvolna. Pak už jsem si dával pozor. Když jsme podnikali dlouhé cesty divočinou a brodili horské bystřiny, potvrdil jsem si, jak je výhodné, že praktikuji jógu. Díky ní umím správně dýchat, kdekoliv se vyspat, čímkoliv se nasytit a hlavně aktivovat tu část těla, která zrovna zakouší největší zatížení.

Kde jste prožil první silný duchovní zážitek?
V horách, u posvátného místa zvaného Cumpanama. Došli jsme tam z přístavu Balsa Puerto. Poblíž Cumpanamy  je  posvátný  kámen s vrypy, které do něj vytvořili indiáni před asi sedmi a půl tisícem lety. Zobrazují nejen abstraktní magické znaky, ale i třeba lidský mozek, mimoplaneťana ve skafandru a cosi jako kosmické lodě. Je zážitek být u toho. V místě jsme bydleli u šamana Enriga a já se tam potkal s galerist-kou Mico, která tam doputovala s jinou skupinou. Samozřejmě mi decentně připomněla pětadvacet nových obrazů.

To už by chtělo rychle pořádnou inspiraci…
Ta přišla, když jsem při šamanském obřadu poprvé okusil ajahuasku. Nápoj, který šamani připravují z výtažků Banisteriopsis caapi, posvátné liany amazonských pralesů. Ajahuaska je zároveň bytostí existenčního univerza v místě samém. Domorodci po jejím požití díky fantastickým prožitkům získávají pocit bezpečí, jistoty, sounáležitosti a spojení s biotopem, který obývají. A zároveň si léčí své neduhy.

Je to tedy droga?
Drogou bych ji nenazval. Jednak není návyková a jednak vždy nevytváří stavy příjemnosti. V člověku, který není vnitřně očištěný, vyvolává nejprve hlavně nepříjemné představy, díky kterým si uvědomíte, v čem tkví vaše vnitřní problémy. Ajahuaska je pak umí vyhnat. Na   konci   obřadu   mnozí účastníci zvracejí. Právě tím z nich odchází to špatné. Při dodržování stanovené životosprávy a na dalších seancích už ajahuaska postupně přináší pozitivní informace. Sama léčbu ukončí, když pozná, že člověk vyřešil, co potřeboval. Neznám nikoho, kdo by chtěl ajahuasku popíjet jen pro požitek. Jako nápoj  totiž  chutná  odporně a člověk se musí přemáhat, aby pozřel obsah svého koflíčku. Když jsme ji užívali, byl u toho kromě šamana vždycky i lékař. Pro jistotu.

Co jste prožil po prvním vypití?
Ležel jsem a asi dvacet minut se nedělo nic. Pak se okolí několikrát rozvlnilo a zase zklidnilo. Náhle do něj začala prorůstat nadpozemská vegetace, až reálný svět zcela proměnila v jinou dimenzi, která mě do sebe přijala jako hosta. Zářila v natolik neuvěřitelných barvách, že jsem některé nedokázal vůbec pojmenovat. Zároveň však probleskovaly i barvy, které my Evropané považujeme za vyložený kýč. Taková ta stříbřitá, růžová a zelenavá se třpytily stejnými odlesky jako obaly, do nichž nám pracovníci obchodních řetězců balí vánoční dárky.

Nebylo to pro vás zklamání?
Ne, pochopil jsem, že i tyto barvy mají smysl a já je při své tvorbě nemám vytěsňovat. Při uvážlivém použití jsou inovativní a přinášejí vizuální informace, které zatím v mých obrazech chyběly. V té chvíli jsem pocítil nesmírnou touhu stát se součástí ajahuasky a evropským způsobem současného výtvarného umění vyjádřit vjemy, které mi ajahuaska přináší. Zároveň jsem totiž dostával v neuvěřitelně rychlém sledu hluboké duchovní informace, které mě utvrzovaly v mém poslání – mám je po návratu domů pomocí nových obrazů zprostředkovat svému okolí. Úžasné je už to, že ajahuaska ve mně ihned odhalila výtvarníka. Podobně prokazovala svou moudrost i ostatním účastníkům seance.

Jak jste probudil?
To zařídil šaman. Po přibližně půldruhé hodině svou myslí vpustil do mého světa dráčka, který nade mnou kroužil a při každé obrátce na mne jemně prskl, jako by říkal: „Budeme končit." Dráček byl specialitou šamana seňora Chosého; další šamani to zařídili po svém a rovněž zajímavě. Potom do nadzemského světa začal prostupovat ten pozemský, až jsem se postupně octl zpátky v realitě. Avšak poněkud proměněn. Jako všichni účastníci.

V čem ta proměna spočívala?
Podvědomě jsme jeden druhého ve skupině duchovně přijali i s vlastnostmi, které nám byly zpočátku třeba nevyřčeně nepříjemné. Vzpomínám si, jak na mě do té doby rušivě působil pištivý hlas jedné paní a její občasné kýčovité hovory. Pak jsem si uvědomil, že i ona mi darovala určitý typ poznání, které mě vnitřně obohacuje. Když jsme pak překonávali těžký terén, ihned jsme vytušili, kdo začíná mít obtíž, aniž jsme se na něj dívali, načež jsme mu včas pomohli. Věci a děje okolo sebe jsme prožívali v jiné rovině. V té, která je jejich skutečnou a inspirující podstatou.

Maloval jste v Peru?
Ne, ale náčrtník se mi plnil překvapivými nápady. Po návratu domů jsem postupně namaloval devatenáct obrazů. Opravdová tvůrčí žeň.

A ještě vám jich schází šest…
Proto se znovu chystám k odletu do Peru. Za přírodou, lidmi a samozřejmě ajahuaskou. Pokud vše vyjde podle plánu, navštívím také Ekvádor, Brazílii a možná Bolívii. Vrátím se před Vánocemi, abych hned zbývající obrazy vytvořil. Jejich cyklus jsem příznačně nazval Ajahuaska. Věřím, že v dubnu příštího roku potěším nejen návštěvníky výstavy v Tokiu, ale po nějakém čase při výstavě v Táboře i svoje blízké. Na ně totiž myslím při malování nejvíce.

Josef Musil