Rozhněval bych si čínského boha srandy, kdybych 1. dubna čili na apríla dělal seriozní rozhovor. Tedy ne že by kytarista Martin Mareda (33) z táborské hudební skupiny Peshata nedokázal být seriozní. Jenomže když jsme se setkali, abychom si popovídali o něčem tak jedinečném, jako je jejich hudební styl zoopunk, se seriozností se nedalo počítat. Martin dokonce odmítl autorizovat výsledný text. Chtěl se nechat překvapit tím, co v novinách vyjde. Ostatně před začátkem rozhovoru mi na rovinu řekl, že mi nemůže zaručit, že to, co odpoví, bude vždy pravdivé.

A nyní několik nezpochybnitelných dat. „Co to tady smrdí? Někde něco hoří? To se jenom v Česku přemnožili tchoři! Zbavíme se puchu proradného tvora – postavíme všude digestoře Mora!“ To je refrén písně Digestoře na tchoře, jedné z dvanácti skladeb obsažených na novém cédéčku skupiny Peshata. Album se jmenuje Svět za sifonem a kapela ho 26. března pokřtila v pražském hudebním klubu Vagon před třemi sty diváky. V Táboře se konal křest o třináct dní dříve v klubu Milenium. V sále bylo tehdy o 150 diváků víc než pak v Praze! Mezi stovkami seriozně doložitelných fanoušků je i mnoho dětí.

Co znamená název Peshata?
Dám ti kvíz. Je to buď jméno psa našeho prvního zpěváka, anebo příjmení jednoho chovance psychiatrické léčebny, anebo jsme se tak pojmenovali podle kytaristy skupiny Totální nasazení, který se doopravdy jmenuje Pešata, anebo je to podle postaviček Peš a Ta. Byli to předchůdci Pata a Mata. Peš byl muž a Ta byla žena. Pak si ale autoři scénáře uvědomili, že nešikovná žena asi nikoho nerozesměje, a proto dvojici změnili na dva panáky.

Kdo se u vás v kapele zajímá o večerníčky?
Teď už všichni, kdo mají rodinu. Když jsme začínali, byl přes večerníčky největší odborník náš tehdejší zpěvák Petr Bína.

Hm, tak jste se tedy pojmenovali podle toho večerníčku…
Chyba. A já na tobě vidím, že o tom něco víš.

No, mně říkal tvůj spoluhráč Jakub Valeš, že to bylo podle nějakého chovance ústavu, který vás zaujal na vašem koncertě. A ten koncert že jste odehráli právě v ústavu.
Základ je správný, ale stalo to trochu jinak. Byl jsem u toho, takže to řeknu přesně. Před třinácti lety na jaře, když jsme začínali, jsme netušili, jak se pojmenovat. Diskutovali jsme o tom na jedné pařbě a padaly jen nepoužitelné názvy, třeba Pogující melouni. Do toho přišel náš kámoš Franta Švadlena, který tehdy sloužil „civilku“ v psychiatrické léčebně. Vyprávěl nám, že tam nějaký chovanec jménem Pešata vyvolal vzpouru a házel po ošetřovatelkách židlemi. Franta z toho byl úplně vyjukaný. A tu zpěvák Petr Bína vykřikl: „Pešata, to je ten správný název pro kapelu!“ A protože bylo nutné myslet i na zahraniční posluchače, kterým se třeba naše nahrávky jednou dostanou do rukou, začali jsme název psát jakoby anglicky – Peshata.

Říká se správně ten Peshata nebo ta Peshata?
Já říkám ta Peshata, jako ta kapela.

Zavzpomínej na svoje hudební začátky…
První stabilnější kapelu jsem měl na začátku devadesátých let. Hráli jsme na akustické kytary a mlátili do lavorů. Naše hlavní stylové zařazení bylo kotlíkářský lavorpunk. Zkoušeli jsme vždycky v bytě toho člena kapely, který zrovna neměl doma rodiče. Zkoušky končily tím, že zazvonili sousedi a vyhrožovali, že zavolají policii. Naše kapela každý měsíc měnila název a stylovou odnož lavorpunku, ale hráli v ní pořád stejní lidé. Taky jsem hrál v pseudoundergroundové skupině Extrudovaná pohanka, která je dodnes velmi nedoceněná a vyznačovala se tím, že její hráči hráli na všechno, co jim přišlo pod ruku. Místo bicích jsme měli naše oblíbené lavory, ovšem k jejich rozeznívání jsme místo paliček používali tvrdé rohlíky. Nesmím ani zapomenout na svoje účinkování v tvrdě metalové kapele, která se jmenovala se Enuresis Nocturna, což je latinsky noční pomočování. V té době jsem měl v šuplíku pár nápadů na písničky, které se do té kapely stylově nehodily, protože byly spíš punkové. A tak jsem dal dohromady lidi, se kterými bych ty písničky mohl hrát. Základ nové formace tvořili právě hráči z lavorpunku a Extrudované pohanky. Cílem bylo natočit demo sedmi skladeb a následující ráno se rozpadnout. Jen taková sranda na víkend. Demo jsme nahráli v táborském hudebním klubu Orion.

Proč to tím neskončilo?
Lidi si demo pouštěli na čarodějnicích a na pařbách. To je pro začínající punkovou kapelu nejlepší doporučení. Nadšený byl i náš kamarád Franta Švadlena, který v té době začal organizovat festival Stádlecký rockový most a hned nás na něj pozval hrát. My tam jeli, měli jsme úspěch, to nás nakoplo a od té doby hrajeme už třináct let. Víc není třeba říkat; historii kapely máme popsanou na webových stránkách Peshaty.

Mně se nechce věřit těm antihudebním začátkům. Vždyť na cédéčku zníte výborně, máte propracovaná aranžmá a dokonce s vámi hrají absolventi hudební konzervatoře…
Ti přišli až později. Já osobně žádné hudební vzdělání nemám. Kytaru jsem s sebou tak dlouho bral na pařby, až jsem jednoho dne zjistil, že na ni hraju. Další zakládající muzikanti na tom byli stejně. Díky takovému přístupu se dají zažít objevy, o kterých se školeným hudebníkům ani nezdá. Například až po dvou letech hraní jsme s basistou zjistili, že on hraje celý doprovod v jedné písničce o půl tónu mimo. A přitom nám to vůbec nepřipadalo divné. Ale když nepolevíš, tak se za těch třináct let postupně na zkouškách naučíš hrát.

Co si od vydaného cédéčka nejvíc slibuješ?
Že si nás všimne společnost Mora Moravia. My v jedné písni velice hezky zpíváme o jejich digestořích; pojali jsme to jako reklamní písničku. Vůbec bychom se nebránili tomu, kdyby za to Mora vybavila kuchyně všem členům naší kapely.

A čím se vlastně vyznačuje zoopunk, do něhož se tak rádi škatulkujete?
Je to melodický punk s bláznivými texty o zvířátkách. A protože máme dechovou sekci, může to znít i jako cosi mezi punkem a ska. Určitě nemusím zdůrazňovat, že jsme zoopunk vynalezli.

Existuje ještě nějaká další kapela, která ho hraje?
Bohužel ne. Hodně by se nám líbilo, kdyby se našli nějací následovníci. Pokud ne, pokoutně si je vytvoříme. Proškolíme zoopunkera, který se pak vetře do nějaké už zaběhnuté punkové kapely a postupně bude v těch jejich sociálněkritických textech prosazovat zvířátka. Začne-li krysami, které jsou mezi punkery velmi oblíbené, spoluhráči to ani nezaznamenají. Pak bude postupně přidávat další zvířátka, především ta odpudivá, například muňky. Časem se přes hmyz a hady dostane třeba k žirafám, sociální kritika z textů vymizí, a tím vznikne další ryzí zoopunk. Mně by se líbila i větší stylová fúze, třeba zoojazz. Náš trombonista Kuba vede táborský Swing Band a já bych z něj rád udělal hudebního diverzanta, který postupně přenese prvky zoopunku mezi swingaře. Důležité je, aby si toho nevšiml ani Swing Band Tábor, ani Kuba.

Martin Mareda

Zakladatel a kytarista skupiny Peshata.
Jeho současnými spoluhráči jsou Tomáš Blažek – zpěv, Jakub Valeš – trombon, Ladislav Benák – bicí, Josef Boháč – baskytara, Tomáš Ludvík – trubka a další hostující hudebníci.
Nejraději jí francouzské brambory. Jeho životní krédo je: „Až nebudou francouzské brambory, to teprve začne krize!“

Josef Musil