Dnes završujeme triptych věnovaný muzikantskému triu Pouličníci. Podle hesla „nejhezčí na konec“ jsem k zavzpomínání na raná léta souboru pozval „pouličnickou“ zpěvačku a hráčku na kastaněty Alenu Němcovou. Ihned ji zaujalo, jak minulou sobotu výtvarnice Máša Valterová vzpomínala, že Pouličníci ztratili její obrázek aeroplánu, jenž byl připevněn k prostěradlu s ilustracemi písničky Letec Gauber.
„Bylo to tak,“ upřesňuje vzpomínku. „Máša už podruhé letadlo nemalovala. Na prostěradle byl našitý kapesník, do nějž mělo porouchané letadlo vlétat. Vyrobit jeho druhý model, to byl úkol pro Karla Daňhela. Měli jsme letadlo držet ve vztyčených rukou a předvádět jeho let nad hlavami diváků a nakonec ho zaklesnout za našitý kapesník. Karel ale letadlo nevyrobil, a tak jsme si museli pomoci jinak. Vždycky, když jsme při zpívání této písničky dospěli ke sloce, že letec Gauber se ‚po hlavě do země zapíchnul‘, tu Marcel Kříž katastrofu předváděl. Točil pomalovaným prostěradlem jako vrtulí, běhal s ním mezi diváky a nakonec ho odhodil.“
Alena Němcová potvrzuje, že život Pouličníků lze počítat od vystoupení na bechyňské kulturní akci v létě 1992. Každému zrodu však musí předcházet početí. Došlo k němu přibližně o půl roku dříve v Jó, náš klubu.
„Obrodu zájmu o kramářské písně spustila semaforská písnička V Liliový ulici. Její text nesl nádech vzpomínky na dávnou slávu kramářských písní. Snad právě proto byla přednesena pěkně dryjáčnicky, jako by byla zpívána na staropražském nároží v 19. století. Po představení se dostavili spokojení diváci a říkali: ,Přesně tohle dnes chybí. Hrajte takových písniček víc.‘ Pro další pořad jsme se naučili původní staropražskou Takovýho frajera a Karel se místo klavíru chopil harmoniky.“
Za 15 let se urodilo mnoho veselých příhod. Nejlepší prý je ta, jak se v noci vraceli z Kouřimi. Jeli v kostýmech předpokládajíce, že za tmy si jich nikdo nevšimne. „U Kožlí projíždíme hlubokým lesem, je ohromná bouřka – a najednou jsme píchli. Karel s Marcelem zjistili, že naše rezerva je nepoužitelná. Prosili mě, abych stopla nějaké auto, které by nás odvezlo do nejbližší vesnice. Aut však jezdilo málo, a kdykoliv mě projíždějící řidič uviděl, dupl na plyn a uháněl pryč. Karel mi řekl, že zmáčená s pentlemi ve vlasech vypadám jako čarodějnice, a vyslal do deště Marcela ve slamáku. Řidiči vždy zvědavě přibrzdili, aby si ho prohlédli, načež opět dupli na plyn. Pak šel stopovat Karel v buřince, aby nám ukázal, jak se to má dělat. Řidiči už ale ani nepřibrzďovali. Nakonec jsme auto dotlačili do nejbližší vesnice, téměř za rozbřesku. Zděšení jsme ale nezpůsobili, protože tam právě končila rozverná tancovačka a její účastníci nám pomohli. S kolegy je prima zábava a díky jejich vtipu a neutuchající vitalitě si vůbec neuvědomuji, jak ten čas letí!“