Stanislav Fuka je zdravě závislý. Sbírá desky a opravuje gramofony

Tak začal jednačtyřicetiletý hudebník, divadelník, opravář gramofonů i kol a sběratel černých desek Stanislav Fuka.

Usazuje se do křesla se skleničkou whisky, kolem poskakují dvě dcerky a chvíli to vypadá, že bude dělat rozhovor on se mnou. „Já bych začala tím, že má trpělivou manželku! Jiná by se už zbláznila. Občas je s gramofony i v mém teritoriu, které je v bytě skutečně malé,“ ukazuje směrem na skutečně titěrný růžek obýváku manželka Romana. I v něm jsou nyní dva gramofony. Analogové přehrávače desek jsou u Fuků totiž všude. V obýváku, kuchyni i ložnici, kde zabírají jeden celý kout od země ke stropu a nastěhovaly se také do manželské postele. Ale to už Standa, s nímž se znám léta, vypráví, co nového si pořídil, co bude opravovat a jakým způsobem.

Kdy jsi poprvé potkal gramofon. Za tvého dospívání ho už asi válcoval kazetový přehrávač, že?
Táta celý život opravoval rádia a televize. Načerno, protože je vyučený instalatér, ale uměl to. Doma jsme měli jen kotoučák a nepamatuji si, že bych jako dítě měl třeba potřebu mít walkmana. Nicméně, když mi bylo asi čtrnáct, přišla máma a povídá: Rozhodla jsem se, že vám koupím kazeťák. Dvojče Deawoo za 7150 korun, dnes stojí tisícovku. Paradoxně jsme kupovali kazety Denon, což byly ty nejhorší na trhu. Dnes vím, že jsou to jedny z nejkvalitnějších gramopřístrojů. Hodně jsme kazeťák využívali, nahrávali z kazety na kazetu a tak. Jenže to netrvalo dlouho, protože vše na něm bylo plastové, a tedy k ničemu. Pak jsem dostal od táty hrací skříň Tesla Maestro II z roku 1959. To byl můj první gramofon, bylo mi asi patnáct. Přijela tehdy kamarádka z Litoměřic s tím, že má vzácnou desku. Na obalu bylo Strauss, uvnitř se skrývaly Maškary Karla Kryla. Byl jsem u vytržení a pouštěl ji pořád. Po půl roce se kamarádka vrátila, jenže se mnou nemluvila. Desku jsem na tomto přístroji zcela ohrál.

V kolika letech sis pak koupil vlastní?
V devatenácti letech, kdy jsem začal hrát na kytaru. Maminka dělala v elektru a říkala mi, že jim přišly dva gramofony – stříbrný plastový MZ 300 s dvěma bedýnkami, přesto hrály slušně. Už byla éra kazet a gramofony nikdo nechtěl. Tak jsme s kamarádem šli a koupili si je, za tisíc sto korun. První deskou byla Live na Petynce od skupiny Hop trop, následovali Nezmaři a z Německa jsem si pořídil Folk music festival. Až po letech jsem zjistil, že jsou tam hvězdné folkové kapely. Romaně jsme těžko sháněli její vysněnou desku Abby.

Kromě toho, že se živíš jako opravář bicyklů, začal jsi opravovat také gramofony. Ale čím jsi vlastně vystudovaný?
Jsem vyučený v letech 1884 až 1987 jako mechanik opravář se zaměřením pro stroje a zařízení, učební obor 03-13-2 při Středním odborném učilišti chemickém v Sezimově Ústí. Gramofony a desky mě drží od osmdesátého devátého v takovém napětí. Vždy když jsem viděl vinylovou desku, cítil jsem uvnitř sebe takový pocit, že je to dobře. Těžko se to popisuje. Ale vinyl je zkrátka pravý nosič pro mě. CD mě neuchvátilo, kazeta byla znouzecnost 80. let a dnes mě začínají chytat opět kotoučáky a desky.

A co dnešní datové MP3?
Ty mi do bytu nesmějí. Pokud tedy nejedu na dalekou služební cestu. To je pak ideální věc, kterou hodím do telefonu či přehrávače.

Pojďme se vrátit ještě k těm opravám gramofonů.
Záležitost posledních let. První bylo sbírání desek, pak to pokračovalo zájmem o to, co je dnes na trhu. A také za to mohl táta, který vždy přišel s nějakým gramofonem, zda ho nechci. Jenže mnohdy byl špinavý, někde bylo třeba něco utrženého a já ho vždy dával pomalu dohromady. Baví mě to dodnes. Seřizovaní, opravování, vyčištění. Je třeba k tomu mít nějaký technický základ a lituji třeba, že jsem neposlechl tátu a nešel se učit v jeho šlépějích. V elektrice tápu, spíš opravuji mechanické a drobné elektrické závady. Gramofon není zas tak složitý přístroj, jeho opravení není takový zázrak.

Nakonec ale spravuješ přístroje nejen pro sebe…
To někdo přišel a říkal: „Já bych rád gramofon, nemáš nějaký nebo nevíš o nějakém?“ A já se ptal, zda doma už nějaký má. Většinou lidé gramofon měli, ale nefungoval jim. Kouknul jsem na to a většinou se ho podařilo opravit. Takhle se to nabalovalo a nabalovalo. Došlo to tak daleko, že mi volal pan až z Rumburku! Chtěl koupit gramofon, který jsem nabízel na internetu, a že si pro něj tu dálku přijede s tím, zda bych se ještě nekoukl na jeho jeden rozbitý. Nic nakonec nekoupil, ale odjížděl se svým opraveným gramcem. Byl nadšený, prý jsem mu vrátil radost do života. To bylo pro mě důležité. Nechtěl jsem ani peníze, protože jel tu šílenou dálku, vzal jsem od něj jen láhev vína. Říkám lidem, jste spokojení? Posílejte to dál. V Táboře žije…

Kolika lidem jsi takto vrátil radost do života?
Já nevím. Byla doba, kdy jsem si zapisoval, komu jsem gramofon opravil či prodal. Zapsal jsem si tři a pak mě to přestalo bavit. Teď si uvědomuji, že spousta známých má gramofon ode mne. Ti, kdo ho ode mě nemají, tak jsem je aspoň naočkoval a koupili si je. Spočítané to ale přesně nemám. Myslím, že jsem jich za těch asi osm let opravil tak kolem osmdesáti.

Vzpomeneš si třeba na nějaký „zmrzačený“ gramofon, nad nímž jsi skoro zlomil hůl?
To není těžké, byl to ten poslední od Jardy Moravy. Tam byl zohýbaný talíř, ramínko na odpis, zcela rozpadlý vypínač, urvané zemnící kolíčky, síťová šňůra zničená, zvedáček nezvedal, chvějka ulomená, sedřený kryt a šasí rovněž zohýbané. S tím jsem si hrál týden po večerech.

Jak dlouho ti tedy vůbec trvá běžně opravit přístroj?
Když chceš, uděláš ho za večer. Pokud nemá nějakou zásadní závadu. Vím, že nejdelší čas jsem strávil nad tangenciálním vertikálním gramofonem Sharp. Dvanáct hodin v kuse! Z toho šest hodin přemýšlením, jak do něj dostat řemínek, aniž bych ho musel celý rozebrat. Nakonec stačilo povolit čtyři šroubky. V půl druhé v noci jsem na celý dům zařval heureka.

Gramofony krom oprav sbíráš.
No, to není úplně pravda. Chtěl jsem je sbírat, ale pak sedím…Ten jedinečný Sharp půjde nakonec taky z baráku. Vždy ke gramofonu přijdu po nějakém čase a zjistím, že je vše zatuhlé. Je potřeba ho točit. Potřebuje pána, který se o něj bude starat, který ho jednou do týdne provětrá a vyžene z něj pavouky. Všechny, které tu na policích mám, do jednoho prodám. Mám své tři oblíbené stálice, které tu zůstanou.

A nějaké zase přibudou…
Ano. Mám tu dřevěný gramofon, i ten půjde z domu, protože teď mi sem putuje krásný kufříkový gramofon na kliku (ve stejnou chvíli přichází sms, že gramofon byl odeslaný). Ten bude mít místo po tom dřevěném. Je plně funkční. Hodíš tam desku, natočíš kliku a posloucháš.

Kolik máš v bytě gramofonů?
Moment, spočítám. Jedna, dva, tři. Patnáct, šestnáct, dvacet tři. Funkčních kolem třiceti, nefunkčních tak deset plus ty malé gramofony. Takže asi čtyřicet v bytě 3+1 o rozloze 70 metrů čtverečních. Nepočítám do toho zesilovače, kotoučové přehrávače a dva tisíce desek. Na výstavě tu bývá kolem 70 exponátů.

Co je tvůj největší miláček mezi tvými gramofony?
Tak to je tenhle Pro-Ject 69 s minimalistickým designem. To je gramofon, který v Británii vyhrál prestižní soutěž díky své jednoduchosti a odstupu od šumu (až 70db). Má odpružené subšasí, motor je spojený se spodkem a talíř pluje na třech pružinách. Je tam tlusté trubičkové ramínko, antiskating je závažíčko, které bude vážit za tisíc let pořád stejně. Jediná nevýhoda je, že kryt má po stranách průduchy, a tak se do něj práší. Ale já se o něj starám.

Kde jsi k němu přišel?
Řešil jsem koupi svého gramofonu. Měl jsem sice nějaký, ale chtěl jsem opravdu pecku – bez hučení motoru. Hledal jsem gramofony s koncovým vypínáním, aby po dohrání desky se ramínko zvedlo a já se o to nemusel starat. Na trhu byly samé plastové nebo drahé. Tak jsem napsal do Tesly, která se nyní jmenuje Pro-Ject. Jenže ty vyrábí přehrávače bez koncového vypínání. Volám tam a technik se ptá, proč bych ho chtěl: „Víte pane Fuko, my děláme gramofony pro audiofily, kteří sedí u hudby, desku poslouchají do konce a přístroj vypnou či dají desku jinou,“ povídá. V tu chvíli jsem nevěděl, proč chci koncové vypínání. A mám tento 14 kilo těžký přístroj, který stál 11 990 korun. Říkal jsem si, že když si ho nekoupím teď, tak až budou děti, nekoupím ho vůbec. Mám ho osm let a jsem za něj rád. Minule jsem totiž zjistil, že už je špatný řemínek. Kolik myslíš, že stál nový? Jedenáct korun. Ložisko sto dvacet. Pro porovnání, do toho Sharpa stojí originální řemínek 350 korun. Tady je vidět, že co je cizí, je stále drahé, předražené.

Mnoho lidí má zřejmě pořád předsudky ohledně českých elektrovýrobků.
České reproduktory mají gumové membrány, jsou prakticky nezničitelné. Někdo se domnívá, že české přenosky jsou špatné, ale to je taky přesně naopak. Stále jsme velmoc. Všechny mé gramofony mají české přenosky. Tesla není technicky slabá. Naopak.

Když ne gramofony, tak opravdově ovšem sbíráš desky.
Mám jich dva tisíce. Začal jsem je kupovat od známých, v knihovnách, školách a antikvariátech, kde je dávali pryč. Naplno to dělám od roku 1997. Dával jsem za ně celé výplaty. Zaměřuji se na socialistickou tvorbu, klasickou hudbu, pohádky, hudbu k filmům. V Bechyni se mi stávalo, že jsem přišel před byt a tam stál štos desek. Třeba jen pohádek. Netuším vůbec od koho, ale prostě se rozkřiklo, že desky sbírám. Já se jich vždy ujal. Nevím, jak to popsat, ale je to zvláštní druh závislosti. Většina závislostí, jako kouření, alkohol, drogy, jsou nechtěné. Tahle je chtěná a zdravá.

A tvé vůbec první setkání s deskou?
Úplně první deska byl singl s takovým tím terčíkem uprostřed. Našel jsem ji na ulici, ležela tam přejetá autem. Byl jsem v sedmé třídě a šel jsem domů s pětkou v žákovské knížce. Bylo mi nehezky, věděl jsem, že doma to nebude dobrý, ale měl jsem obrovskou radost, že mám desku. Byl na ní Václav Neckář z nějaké soutěže. Terčík jsem doma vybarvil fixkami. Dnes nevím, kde je.

Máš mezi svými exponáty nějakou kuriozitu?
Z gramofonů ruský Lider, jenž vypadá jako kufřík na plutonium. Má dvě chvějky. Když se jedna ohraje, automaticky se to otočí na druhou. Z desek je to opět věc z Ruska. Jedná se o pouhých sedm centimetrů velké vinyly obsahující vždy jednu báseň. Pak také desky coby pohlednice, například ze spartakiády. Z klasických desek je to album Návštěvní den číslo 2 s osobním věnováním Miloslava Šimka nějaké Evě.

Co pro tebe znamená vinylová deska?
Vidím v tom talíři, co se točí, něco víc. Víc než CD například. Desku si doma nevypálíš, neokopíruješ i ten obal má většinou uměleckou hodnotu. Už jen její vyndání z něj je obřadem. Neznám čajový obřad, ale přirovnal bych to k němu. Je to něco svátečního a proč nerozšířit řady lidí s gramofony.

Tak to asi nemáš příliš pozitivní vztah k dýdžejingu a takzvanému scratchování na desku?
Dostal jsem nedávno desky po dýdžejovi a byly děsně zprasené. Umyl jsem je a mám je tu. Je to určitě zajímavá technika a říkám si, proč ne. Mají speciální přenosku s větším přítlakem, aby nevyskakovala z drážky. Hrot má speciální úhel tak, aby zvládal zpětný chod. Pod deskou mají dýdžejové speciální podložky, které umožňují protáčení desky, aniž by se ničil motor gramofonu. Tyto přístroje bývají drahé, protože jsou přesné, a jsou to prostě pracovní nástroje. Scratchování je umění, takže proti tomu nic nemám.

V současnosti mi přijde, že gramofony prožívají renesanci..
V 90. letech jsme gramofony zavrhli a dodnes na mě někteří lidé koukají jako na blázna, když řeknu, že poslouchám hudbu z gramofonu. Pro mě je to přednost. Máme pokročilé technologie jako CD, blu-ray, MP3, ale je to podle mě jen módní výstřelek. K deskám se nyní lidé vrací z více důvodů. Prvním je, že není nic nového, druhým, že analogový zvuk desky má pořád lepší hloubku. I když to asi nebude úplně ten pravý důvod, protože to ví jen pár lidí. Dalším důvodem je servírování propagačních letáků s tím, že je to nyní trendy.
Jenže tyhle dnešní umělé retro gramofony mě uráží. Ty firmy, které tyto kousky vyrábějí, u mě skončily. A lidé jsou tak zblblí tím, že to má USB, že je kupují a vůbec jim nevadí plochý zvuk, jenž z toho leze. Ale to není nic proti nikomu, jen nezahazujte své gramofony z 80. let. USB a plast vám dobrý zvuk neudělají. Někdo mi říká, že desky tímto archivuje, aby se neobehrály. To je blbost. Dobrý gramec vám desku jen tak neobehraje.

Nakolik je pro tebe důležitý zvuk v obecné rovině a zvuk tvých aparátů?
Divím se, že se Smetana při komponovaní nezbláznil. Jsou lidé, kteří poslouchají výšky, basy, středy, a lidé, kteří poslouchají hudbu. Já jsem se zvukem, co mám doma, spokojený.

Máš nějaký sen, který by sis v tvém koníčku rád splnil?
Chtěl bych vidět gramofon za milion, ale nějak mě to neláká. Chtěl bych vidět milionovou sbírku Pavla Neufuse, ale nějak mě to neláká. Na internetu je toho dnes k vidění hodně, ale neláká mě to. Asi nemám žádný sen, i když… Rád bych další gramofon Pro-Ject s podtitulem Perspektive. Má průhledně šasí, řemen vede přímo kolem talíře, nádhera. Bohužel se už nevyrábí. Z desek toužím po hudbě z filmu Limonádový Joe.

S gramofonů a desek se víceméně stalo takové životní poslání…
Myslím, že tohle už nepřestanu dělat. Opravuji, propaguji a vydržím. A nevím o nikom jiném v Táboře, třeba tu někdo je.

David Peltán