Stává se vám někdy, podobně jako literátům, že s rozpracovaným obrazem nejste spokojená, zmačkáte ho a zahodíte?
Jasně, až na to zmačkání. Plátna jsou dost drahá. A dají se přemalovávat. Vrstvením maleb se někdy vytvoří zajímavá struktura, která přímo vybídne, abych ji využila. Ale i nevyhovující obrázek na papíře je mi líto vyhodit. Odložím ho a nechám odpočívat. Někdy dva tři týdny, jindy několik měsíců. Pak se na něj podívám nezaujatýma očima. Když mě ani napodruhé neosloví, odnesu ho na půdu na chalupu. Kdoví, třeba až někdy budu hledat inspiraci, podívám se zrovna na ten obrázek a on mi vnukne správný nápad.

Kolik takových obrazů máte na půdě?
Úplně všechny, které jsem kdy odložila. Nejen obrazy, ale i nevyužité náčrty a malování z dětství.

Dal by se tam najít i ten úplně první obrázek?
Nejsem jistá, jestli jsem si ho tehdy schovala. Bylo mi totiž pět let. Ale dobře si vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem ho kreslila u babičky na zahradě. Ono se to pojilo s ještě jedním pocitem. Hned od začátku jsem cítila, že se v životě mám věnovat něčemu, co nějak souvisí s malováním. Ostatně bylo to na mně i vidět. Zatímco moje sestřenice a bratranci pobíhali po zahradě, já seděla v trávě a malovala. Nic mě nedokázalo vyrušit. A okolo štosy pokreslených papírů.

Děvčátka většinou malují princezny. Taky jste si tím prošla?
No, jak se to vezme. V mém podání to vlastně nebyly princezny, ale dámy v zajímavých, propracovaných šatech. Hned od začátku mě totiž fascinovaly detaily. Struktura látky, jak se různě prohýbá. Ráda jsem kreslila hlavně kanýry. To ale doma. Zato když jsem malovala na zahradě, dívala jsem se na svět pohledem broučků, kteří lezli v trávě. Jak by asi oni malovali, kdyby mohli? Na jejich obrazech by se nejspíš vyjímala obrovská zrnka písku, veliké stonky trávy a určitě spousta detailů.

Co na to říkalo okolí?
Asi byly moje obrázky opravdu jiné než ostatních dětí, protože to všechny dospělé upoutalo. Od malování mě neodháněli. Takhle to trvalo do sedmé třídy, kdy můj taťka usoudil, že potřebuju odborné vedení. Zná se s akademickým malířem Teodorem Buzu, a tak mě k němu zavedl do základní umělecké školy. A mamka? Ta nejspíš čekala, kdy to taťku napadne, protože mi v malování fandila od samého začátku.

Váš tatínek maluje?
Kdepak, on je zedník. A mamka je vyučená prodavačka a později si udělala zlatnický kurz. Nepocházím z umělecké rodiny. O to víc jsem svým rodičům vděčná, že mi dali hned od začátku takovou podporu. Mně totiž strašně dlouho trvalo, než jsem si ujasnila, co přesně chci v životě dělat. Mamka i taťka ale tolik věřili v můj talent, že mě podrželi při všech mých zklamáních. Přesněji řečeno – postěžovat jsem si chodila k mamce, a taťka všechno platil. Občas při tom sice skřípěl zuby, ale nikdy neřekl, že už mi nedá peníze.

V čem byl problém? Vždyť jste odmalička chtěla malovat…
Právě že ne tak docela. Měla jsem třeba období, že když jsem večer usínala, před očima se mi objevovaly originálně zařízené byty. Představovala jsem si, jak rozestavět nábytek a jakou zvolit barevnost podle osobnosti majitele bytu. Pak jsem si takové návrhy kreslila. Proto rodiče odhadli, že bych mohla být návrhářkou interiérů, designérkou nebo módní návrhářkou. Já si to ale myslela taky. Teodor Buzu ve mně probudil cit pro barvy, a proto moje kreslené návrhy pak byly ještě přesvědčivější. Ve čtrnácti letech jsem nastoupila do Písku na Soukromou výtvarnou střední školu. Zvolila jsem si obor oděvní návrhářství.

To vůbec není špatné. Stát se třeba dalším Versacim…
Jenomže slavný Versaci odmalička pomáhal mamince šít v krejčovském saloně. Já na takové věci vůbec šikovná nejsem. Moje babička je švadlena, ale mě nikdy nenapadlo říct: „Babi, půjč mi šicí stroj, já si něco zkusím.“ Do školy jsem nastoupila s naivní představou, že si budu vymýšlet návrhy a oni budou moji fantazii rozvíjet.

Na vašem místě bych si myslel totéž. Ono to tak není?
Není… My tam museli šaty nejen navrhovat, ale i ušít. Celé hodiny sedět nad látkou a precizně šít steh po stehu. Utrpení! Moje mamka by si teď určitě vzpomněla, jak za mě došívala šaty, když jsme to dostali jako domácí úkol a já nestíhala. A pak navrhování střihů! To bylo samé přesné rýsování. Zase nic pro mě. Ale největší pohroma přišla, když mi řekli, že svoje modely musím sama na sobě předvést na módním mole.

Vždyť jste hubená, skoro jako modelka!
Teď ano. Ale tehdy jsem byla baculatá. Když jsem musela vyjít na molo, strašně jsem se styděla. Úplně jsem kvůli tomu přestala jíst. Na intru jsem se živila jen kafem a cigaretami. Po třech letech jsem zhubla na 46 kilo. Anorektička jak vyšitá. Ty čtyři roky jsem ve škole vytrpěla, pak jsem složila závěrečné zkoušky, ale pracovat v oboru? Nikdy!

A kam dál?
To jsem vůbec netušila. Nazdařbůh jsem nastoupila na jazykovou školu. Umět jazyky se přece hodí. Hned na začátku prvního ročníku jsem ale pochopila, že jsem znovu přecenila svoje síly. Zase to byla soukromá škola, zase to chudák taťka platil… A najednou mi ve stavu naprostého zoufalství došlo – vždyť já vždycky ráda malovala, proč teda nemaluju? Zrovna jsem šla na ples a potkala jsem tam svého bývalého učitele výtvarky z Písku. Poradil mi, ať to zkusím v Písku znovu. Že je tam dvouletý přípravný obor sochařství a malířství pro místní uměleckou průmyslovku. Je to sice jen neakreditovaný kurz, ale třeba mě někam nasměruje. Jenomže zase to byla soukromé studium…

Já začínám s vaším tatínkem soucítit…
V té době doma opravdu přituhovalo. Snažila jsem si přivydělávat brigádami. Ale naštěstí jsem se v Písku opravdu našla. Konečně volná tvorba, konečně svobodné malování.

A spolužáci?
Přesně ti umělečtí týpkové, o kterých jsem snila, když jsem četla životopis milovaného Paula Cézanna. Tvůrčí pohoda, bohémství, nějaký ten alkohol a plno jedinečných obrazů. Přímo se mi pod rukama rodily. A to nemluvím o našich výborných učitelích. Jak já tehdy byla šťastná! I moji rodiče měli radost. Proto nic nenamítali, když jsem jim po dvou letech řekla. „Půjdu do Českých Budějovic na pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova.“ Nelitovala jsem. Na pedáku mě to bavilo. Opět skvělá parta spolužáků. Utvořili jsme tam výtvarnou skupinu s názvem Křížová chodba a dodneška společně vystavujeme.

Už si mohl váš tatínek oddechnout?
Ještě ne. Bylo mi sice šestadvacet a jako jediná v rodině jsem měla vysokoškolský titul, na což byli všichni doma hrdí. To je dobrá zpráva. Teď ta špatná. Nechtěla jsem učit děti. Proč si tím brát čas? Vždyť už jsem měla svůj vlastní výtvarný rukopis. Inspirovala jsem se velikými detaily brouků a motýlů a lidem se to líbilo. Jenomže já se na každý obraz potřebuju dlouho soustředit, musím se dostat do správné nálady a pak od plátna nerada ocházím.

Zkusila jste tedy pracovat na volné noze?
Snad se tomu jednomu roku, který jsem záměrně strávila v Praze, dá tak říct. Ale bylo to zoufalství. Nechytala jsem se. Nejsem vůbec průbojná. Když jsem se pak dozvěděla, že Dům dětí a mládeže v Táboře vypisuje konkurz na učitele, přihlásila jsem se. Ke svému překvapení jsem ho vyhrála. Takový dar už se přece nemůže jen tak zahodit. Dneska jsem sice zaměstnankyně, učím děti malovat, ale vůbec to není špatné. Děti mají takovou fantazii, že se s nimi v téhle oblasti nedá soupeřit. Mnohem lepší je nechat se jimi inspirovat. Odcházím z práce nabita takovými nápady, že už jen čekám, až budu mít dost času, abych je mohla v klidu namalovat.

Proč jste místo mikrosvěta začala systematicky malovat to největší, co se dá – krajinu?
Extrémy, to je moje. Ale ne, vážně – téma mikrosvěta jsem vyčerpala a chtěla jsem malovat zase něco jiného z přírody, kterou mám hodně ráda. A asi to souvisí i s mým zaměstnáním. Celý den jsem s žáky v budově a pak si ráda vyjdu na procházku. Jednou jsem se zatoulala na Sokolskou plovárnu, sedla jsem si tam na lavičku, dívala se na vrby, na hladinu Jordána a všechno mě to krásně pohltilo. Víření zvuků, barev, vůní, tepla, stínů – úplná mantra. Pak jsem si doma stoupla před plátno, vzpomínala jsem na ty krásné prožitky a namalovala jsem je tak, jak se ve mně obtiskly. Výsledek se mi moc líbil. A protože se tehdy zrovna rozhodlo, že Jordán bude vypuštěn a zakousnou se do něj bagry, chodila jsem tam, kdykoliv jsem měla volno a malovala jsem další obrazy. Ten poslední je v rudých odstínech. Jako bolest, že se duše toho místa nenávratně ztratí.

Co budete malovat pak?
Dojmy z březových hájů. Miluju jejich atmosféru. Jen doufám, že zase někdo někde nerozhodne a nezačnou mi je bagrovat před očima…

Josef Musil