Nicméně od doby, kdy jsem poznal básníka Jana Marunu z Hlinice u Tábora, se do mé úvahy vtírá myšlenka, že to možné je. Letos totiž napsal a  připravil k vydání čtrnáct básnických knih. Z toho už deset vyšlo a čtyři tiskárna dodá do konce roku.

Proč taková tvůrčí i vydavatelská žeň? Nesnažíte se napsat a vydat, co se dá, než 21. prosince údajně přijde konec světa?
Ale kdepak. Jednadvacátého prosince přijde den jako každý jiný. Jestli bude dobrý nebo špatný, to záleží jen na lidech, jak si ho sami udělají.

Co budete dělat vy?
Pokud mi zdraví dovolí, vyjdu si se svou fenkou Nynny na procházku. Chodíme dennodenně. Když půjdete kolem sedmé ráno okolo Hlinice, nejspíš nás tam někde zahlédnete na promrzlé cestě. A možná mě uvidíte, jak si při tom zapisuju nějaký poetický nápad do bločku. Na každou procházku si ho nosím v náprsní kapse. Už teď mám připravený rukopis básnické sbírky, kterou chystám vydat příští rok. O tom, zda vyjde, nerozhodne poslední datum ve starém mayském kalendáři, ale jestli mi Bůh dopřeje zdraví a seže-nu-li peníze na vydání. Konec světa nebude. Já si dokonce myslím, že celý svět se postupně zlepší a bude spravedlivější.

Kde berete tu jistotu?
V tom, že zeměkouli obepíná obrovské množství cest. Dokud budou existovat, je to známka dobrých vyhlídek. Každá totiž ze sebe vyzařuje odpuštění a naději. Když někdo kráčí po cestě, uklidní se a   cesta  k němu  promluví. Záleží  jen  na  poutníkovi, jestli jí otevře své srdce. Cesta prostě znamená jít dál – nejen nohama, ale i svým duchem. Špatné věci a myšlenky nechat za zády a hledat ty dobré.

Opravdu vás cesty vedou k lepšímu?
Opravdu. Když ráno jdu s Nynny po cestách, vnímám krajinu, ve které žijí lidé jak dobří, tak i ti zatím špatní. Nechávám do sebe vstupovat její moudrost, která nám v první řadě mlčky říká, ať nikomu  neubližujeme. A hned poté nám radí, aby-chom ostatním odpouštěli v naději. Tohle poselství je připravené pro všechny, kdo jdou po cestách. Jestliže snad člověku nedokážou odpouštět lidé, krajina mu odpustí. Ať je jakýkoliv. Jinak by cesty v krajině neměly smysl. A ony tu přece jsou. Čekají na své poutníky.

To je důvod, proč s takovou náruživostí píšete poezii?
Ano. Jsem básníkem krajiny a jejího odpuštění v naději. Moje texty mají sloužit jako klíčky, kterými si čtenář odemkne svoji duši, aby mohl vnímat právě ta poselství, o kterých mluvíme.

Takových klíčků jste letos vytvořil požehnaně. Kolik v současnosti píšete básní denně?
Většinou jednu nebo dvě. A někdy žádnou. Není to tak, že bych si dával závazky, kolik toho mám napsat. Ale občas se přihodí, že mě do sebe vtáhne doslova tornádo inspirace. To se stalo právě letos, když jsem skládal básně na motivy obrazů akademického  malíře  Dimitrije Kadrnožky. Celou sbírku jsem napsal 2., 19. a 20. srpna. V ty dny mě inspirace pohltila a pak ve správný čas odešla, aby ve sbírce nic nescházelo ani nepřebývalo.

Za pouhé tři dny celou sbírku?
A to obsahuje 104 básní. Takže jsem denně napsal víc než třicet textů. Byl to neuvěřitelně intenzivní zážitek.

Vím, že jste plodným autorem, ale letos píšete snad nejvíc. Čemu to přičítáte?
Sám nevím. To bychom se museli zeptat boha inspirace – teď  jsem ale žertoval. Skutečná příčina? Přestal jsem být hrdý na to, že za svoje básně dostávám literární ceny. Ne že by mě netěšily, jen pro mě už nejsou vůbec důležité. Zrovna tak nepřemýšlím nad tím, jestli danou sbírku vydám nebo ne. Jde mi jen o to, abych vytvořil dobrou věc. A tím jako bych ze sebe odstranil poslední slupku, přes kterou ke mně předtím občas inspirace nemohla vcházet. Vím, že je to dar, protože kdysi ke mně přicházela jen kratičce, a pak třeba deset let vůbec. Hodně knížek jsem tehdy rozepsal a neměl sílu je dokončit.

V posledních letech si vydáváte a distribuujete knížky sám. Vydavatelé nemají zájem?
Ale ano, dalo by se to s nimi zařídit. Myslím, že by se moje knihy pak v knihkupectvích prodávaly dobře. Já ale nechci být součástí nějakých edičních plánů a pokorně čekat na vydání, když vím, že básně jsou hotové a mají co nejdřív promlouvat ke čtenářům. Navíc je mi proti srsti, aby z nich měl mít někdo finanční zisk. Já sám je skládám nezištně, a proto mě inspirace navštěvuje. Vždycky ušetřím nějaké peníze a pak knížku vydám v malém nákladu.

A to je kolik výtisků?
Do padesátky. Tolik mám i stálých čtenářů, se kterými se osobně znám. Čekají, kdy vydám něco nového.

Nezatěžuje vás to finančně příliš?
Musím se v životě uskromnit, ale náklady se mi v určité míře vrátí. Lidé vědí, že jsem knihy vydal ze svého a většinou mi za ně sami chtějí zaplatit. Neberu si nikdy víc, než byly skutečné výrobní náklady. Zrovna nedávno se stalo, že jsem vezl do Prahy jednomu čtenáři novou sbírku. Byl u toho jeho známý, který  se  do  knihy  začetl a hned ji chtěl mít taky. Žádný problém – měl jsem s sebou ještě jednu. Ten člověk v ní s radostí listoval a najednou zjistil, že v tiskárně udělali chybu. V knize byly dvě prázdné stránky; scházela tam báseň a fotografie. Řekl jsem mu: „Já si tu knížku vezmu zpátky a nechám ji opravit. V tiskárně do ní ty dvě stránky vlepí. Pak vám ji dám tak, jak má být."  A on: „Ne ne. Co kdyby už k tomu nedošlo?"  „Ale jsou v ní chyby," namítl jsem.  „Nevadí, já ji prostě chci mít,"  –  a zaplatil mi osm stovek. Věděl, že jsem knihu vydal jen v patnácti kusech a že je to rarita. Byl jsem dojatý. Copak bych mohl něco takového zažít, kdybych se stal součástí vydavatelského kolotoče?

Kudy se ale k vám mohou dostat další čtenáři, když vůbec nevyužíváte distribučních sítí a nemáte žádnou webovou prezentaci?
Tou nejlepší cestou – na doporučení od svých známých. Anebo mi můžou napsat  na  můj  e-mail, jan.maruna@centrum.cz .

Ačkoli jste básník cest, letos jste napsal mnoho textů díky obrazům…
To ale nejsou lecjaké obrazy. Namaloval je Dimitrij Kadrnožka. Moudrý člověk a můj dobrý přítel. Umí do svých obrazů vložit stejné poselství, jaké vyzařuje z cest.

Jak to dokáže?
Nevím. To je tajemství nejvrcholnější tvorby, kterou smí vytvořit pouze vyvolený Mistr. My ostatní můžeme jen žasnout a nechat se jeho díly zušlechťovat. Ono totiž obrazů, co nesou nějaké duchovní poselství, je okolo nás plno, jenomže všechny diváka vtahují jen do jediného bodu, který autor vytyčil. Zato díla Dimitrije Kadrnožky dávají svobodu poznání. Člověk se v nich může libovolně pohybovat, a na každém kroku dostává dar, aniž si o to říká. Dimitrijovy obrazy ale nejsou nijak prvoplánově pozitivní; zároveň ukazují i to druhé, odvrácené slunce. Vždyť i ono bytostně patří do naší doby. Je jen na nás, abychom se rozhodli, za kterým světlem půjdeme.

Vzpomenete si na svůj pocit, když jste tyto obrazy uviděl poprvé?
Doslova jsem se v nich topil, ale bylo to ohromně příjemné. Stalo se to v jeho pražském ateliéru. S Dimitrijem mě seznámili přátelé z pražské Obce spisovatelů, kde jsem členem. Byli přesvědčeni, že my dva – Dimitrij a já – si budeme rozumět. A měli opravdu dobrý nos. Hned při prvním setkání jsem si v jeho ateliéru naskicoval několik textů. Dimitrij mi dal devadesát fotokopií svých obrazů a já už cestou ve vlaku psal a psal a psal.

Celý náš rozhovor se nese v hlubokém duchu; odlehčeme ho na závěr. Dá se zažít při psaní poezie na Kadrnožkovy obrazy i nějaká legrace?
Dá. Mistrovi se i při jeho úctyhodném věku osmdesáti osmi let pořád líbí ženy. Jednou si pro mě připravil řadu fotokopií svých akvarelů, ve kterých zobrazil pohled na onu dráždivou čárku mezi ženskýma nohama. Samozřejmě jsem se s nimi hned pochlubil v Obci spisovatelů. Tu jeden kolega podotkl: „No, tohle je úplné pipinárium…" Toho dne, když jsem jel domů, se v mém bločku neobjevil ani jeden verš. Celou cestu  jsem  si  v duchu  říkal: „Tak, Honzo, to jsem teda zvědav, co podle pipinária napíšeš. Ale musíš to podat tak, aby to mohli číst intelektuální rejpalové, starci, děti i jejich maminy. Rozhodně to musí být řada básní."

A povedlo se?
Posuďte sám. Tady je jedna z nich.


Plátno

Vášeň
roztančená
mezi tahy štětce,
zapomínaná a znovu
oživovaná mezi koleny
úvah. Na dlani plátna
narodilo se vzrušení…
Příliš vzdálilo se rozvoji.
V mámivém snění
mnoho hvězd ztrácí
význam. I přesto nám
nepřestávají rozumět
souzněním doteků
o stěnu výkřiků.

Jan Maruna

Narodil se roku 1949.
Žije  a  tvoří  v Hlinici  u Tábora.
Inspiruje se cestami a přírodou vůbec. Na procházkách ho provází fenka Nynny.
Od roku 2012 se jeho dalším tvůrčím podnětem staly obrazy akademického malíře Dimitrije Kadrnožky.
Letos připravil k vydání čtrnáct básnických sbírek.

Josef Musil